21 Antonín Procházka 1882 – 1945 Zátiší s konvicí a mísou ovoce

odborná expertíza PhDr. J. Hlušička publikováno: - v katalogu pod č. 42 vystaveno: - GVU Uherské Hradiště Picassův vliv na Procházkův vývoj od poloviny 20. let je možno předpokládat. Jeho význam je především v tom, že Procházku utvrdil v nastoupené už cestě k uzavřenému plastickému tvaru a podepřel jeho klasicistní sklony, které se měly zřetelněji projevit teprve později. V tomto imaginárním prostoru tvoří hmotně modelované, plastickým nánosem vosku zdůrazněné předměty jinou kategorii skutečnosti. Přimyslíme-li si ještě střídmou, ušlechtilou barevnost, v jejíž dominantní šedavé běli září několik zdrženlivých, ale přece jen intensivních červení a hnědí, pochopíme kouzlo obrazu, plné hmotné smyslovosti. Malíře zajímají především jednotlivé figury v jednoduchých postojích, téměř vždy nehnutě spočívající nebo aspoň málo pohyblivé, pravidlem umístěné před neutrálním, obvykle tmavým pozadím. Jako v předchozích letech jsou to isolované objekty, vybudované na základě nejjednoduššího obrysu, namnoze postavené en face a vyvedené v nehlubokém prostoru do vysokého reliefu. Zejména tělesné partie takto vystupují z plochy, podporovány v tom skutečnou plastickou modelací na př. nosu nebo víček. Tu se také nejjasněji uplatňuje přísná zákonitost symetrické korespondence částí, podtržená ještě ornamentálně pravidelným pojednáním vlasu, kdežto šat bývá obvykle pojat volněji. Tomu také slouží technika složitého podmalování, která vystřídala malbu voskem a enkaustikou. Sám tento technický postup, pracný a zdlouhavý, v němž je jedna barevná vrstva závislá na druhé, ukázňuje malířův temperament. Tento postup připomíná poněkud plastiku a vskutku působí nejedna Procházkova práce tohoto období jako malovaná socha nebo reliéf. Barokizující, malířské dynamické tendence ovládaly Procházkovu tvorbu onoho zbytku let. Rokokově nadýchané, blízké svým helenistickým ovzduším Renoirovi, dynamické pohyblivostí tvarů a svou vizionářskou neskutečností připomínající Greca.