Archiv výstav

Jiří Mědílek / Pozorování / 13. 12. 2019 - 31. 1. 2020

Výstava Jiřího Mědílka (1954) překlenula rok 2019 do roku následujícího. Umělec staví diváka před jeho schopnosti čistého myšlení skrze vidění. Velké sumarizující kompozice, čisté barvy, skládání formátů (diptych). Jsou to jednoduché obrazové operace, za kterými se ale sčítá autorova mnoholetá malířská zkušenost. Redukuje výraz na geometrický tvar plochy, její barvu a situaci na ploše plátna. Analogicky tak, skrze půdorys, uvažuje o prostoru v jeho proměnách. Vytváří zcela konkrétní konstelace, fixované mimo plynutí času. Projektuje okamžiky změny, aby už nikdy nemohly uniknout. Jazyk geometrie tu náhle zaznívá jako esperanto, kterým se lidé dohovoří o podstatných věcech po celém světě. Možná i proto lze hovořit v souvislosti s dílem Jiřího Mědílka o ambici směřující k nadčasovosti, nebo nečasovosti.

kurátor: Petr Vaňous


Vladimír Kopecký / Barvu užírám, hltám / 25. 10. 2019 - 29. 11. 2019

Profesor Vladimír Kopecký (*26. 11. 1931) je znám jako mistr sklářského umění, experimentátor a malíř divokých velkoformátových obrazů. Jeho dílo patří dnes již k nepostradatelným kapitolám českého poválečného umění. Je to solitér, osobnost nenaplňující škatulky, persona rozpolcená. Je znám tím, že jeho tvorba má vždy dvě polohy rozkročené mezi bouři a klid, prostor a plochu, krásné a ošklivé, hodně a málo.

Název výstavy „Barvu užírám, hltám“ vychází z autorských textů a básní sepsaných v rámci nočního bdění a snění. Barva je pro Vladimíra Kopeckého natolik zásadní, že ji v básních bere do úst, neovladatelně hltá. Tedy je mu potravou, je z ní živ. Na straně druhé se od ní v nejnovější tvorbě lehce zvládá oprostit, těžké kýble výrazných odstínů akrylových barev vymění za černý uhel. A hmotu barvy odebírá, užírá, aby nepřišla na zmar. Výstava v Topičově salonu představí nejnovější tvorbu Vladimíra Kopeckého z letošní letní sezóny. Obrazy sotva zaschly, bude na co se dívat.

kurátorka: Anna Kučerová


Mirek Kaufman / In ExtreMis / 23. 8. 2019 - 27. 9. 2019

Svou současnou tvorbu sám autor charakterizuje jako “konfrontaci všedních okamžiků s jevy a událostmi, které nás přesahují”. Reklamní průmysl ve spojení s módními ikonami, medializovaná skutečnost či lifestylové magazíny, stejně jako náhodná setkání a nečekané objevy, to vše se může stát iniciací a výzvou pro vstup do obrazu. Globální přírodní procesy i takzvané malé dějiny všedního dne se nabízejí jako výchozí bod neustále se přelévající tvarové a významové asambláže. Podobně jako malba s neohraničenou škálou prostředků, i okolní realita se nám v autorově optice může jevit jako plynoucí a tekutá. Mirek Kaufman studoval v letech 1983-1989 na Akademii výtvarných umění v Praze a na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts v Paříži, v devadesátých letech vystřídal několik studijních pobytů ve Francii a ve Švýcarsku. Věnuje se malbě a fotografii. Jeho hlavní doménou je práce na rozsáhlých malířských cyklech. K předešlým realizovaným projektům patří TEKUTÉ PÍSKY (2010), ÚHEL POHLEDU (2013), TÍHA LEHKOSTI (2015) nebo  FACETIME / ČAS TVÁŘE (2016). Podílel se i na projektech a malířských dílnách, rozvíjejících tvůrčí schopnosti napříč generacemi. Příkladem těchto aktivit je projekt JAMMING, který představilo na jaře 2017 Centrum současného umění DOX.

Výstava připravovaná pro Topičův Salon představí autorovy obrazy, práce na papíře a deníkové záznamy z posledního období.

Kurátorka: Lucie Šiklová


Ján Vasilko / Mechanismy v mechanismech / 10. 7. 2019 - 16. 8. 2019

Slovenský malíř Ján Vasilko pracuje s poetikou technické dokumentace, se strategiemi vizuální komunikace a s potenciálem grafických programů. Stanovuje si pro sebe obraz jako výkonný nástroj určité laboratorní platformy, v níž platí předem stanovená formální pravidla. Tato předběžná racionalizace výrazu má své autorské opodstatnění. Jde především o to, pracovat v předsazené odosobněné rovině, v rovině prefabrikovaných forem a tvarů, které mohou vytvářet modelový svět asociací, aniž by autorovi hrozil pád do přílišného patosu, iracionality a exaltace. Volba tohoto přístupu je zároveň sebe-obranou proti eskalaci emocí, které takto zůstávají za filtrační clonou korektního vizuálního jazyka, s nímž však autor zachází pokud možno nekorektně. Nazvěme tento přístup nekorektním konceptem.

Ján Vasilko (nar. 1. 11. 1979 v Humenném, ČSSR) patří do výrazné malířské generace nastupující na slovenskou scénu v prvním desetiletí 21. století (společně s B. Sirkou, L. Dovičákovou nebo M. Lányim).  V l. 1999-2005 absolvoval Fakultu umenia Technickej univerzity v Košicích (prof. R. Sikora, doc. A. Szentpétery). V r. 2003 pobýval studijně na VŠVU v Bratislavě (prof. D. Fischer) a v r. 2004 na pražské AVU (doc. V. Skrepl). V r. 2003 založil v Košicích společně s Petrem Králikom apolitické a recesistické uskupení Stranu Železných. Vystavuje pravidelně od r. 2003 na Slovensku i v zahraničí, často také v ČR. Naposledy jsme se mohli setkat s jeho pracemi na rozsáhlejší samostatné pražské výstavě KEometrie (Oslo, Retro, Pedro a Porno navštívili Brno) v The Chemistry Gallery (2017).

kurátor: Petr Vaňous




CRASHTEST 9 / Věci / 14. 6. 2019 - 4. 7. 2019

Devátý ročník studentského projektu stejně jako v předchozích letech zůstává svým obsahem na rozhodnutí kurátorského týmu. Kurátory jsou studenti dějin umění, kteří si tak prvně v praxi vyzkouší svou možnou budoucí profesi. S heslem „kupředu mladí“ lze objevit to, co často zůstává zapomenuto. Autoři projektu se nebojí experimentovat…

Věci. Věci spoluutvářejí naší každodennost, kotví nás v prostoru a zároveň ho definují. S jejich pomocí existujeme. Zatímco k některým z nich přilneme více než k ostatním, jiné pro nás ztrácejí význam a další ho znovu získávají, když jim jejich funkční adaptací dáme nový smysl. Devátý ročník studentského výstavního projektu CRASHTEST se zamýšlí nad otázkou hodnoty věcí, které nás obklopují a ve čtyřech místnostech se snaží demonstrovat, že jejich hodnota je relativní. Svět obyčejných věcí je v zásadě paralelou ke specifickému světu věcí, kterým říkáme umění. V závěrečné “aukci” při derniéře výstavy si návštěvníci sami mohou vyzkoušet, co jsou ochotni dát za věc, která je pro druhé už bezcenná.

kurátoři: Adéla Bytelová, Eliška Ctiborová, Klára Frídlová, Vilém Kubáč, Kristina Pourová, Barbora Růzhová (studenti Dějin umění ÚDKU KTF UK, pod vedením PhDr. Milana Pecha, PhD.)


Kateřina Štenclová / Hranice mé řeči / 4. 4. 2019 - 3. 5. 2019

Automatismus a omezení, náhoda a konstrukce, gesto a geometrie, opakování a objevování. Výstava Kateřiny Štenclové (1959) představí její malířskou tvorbu z let 2016-2018. Ta je poznamenána přechodem od techniky akrylu na igelitu ke klasičtějšímu akrylu na plátně, dále elementárnějším zacházením s barvou. Štenclová v posledních, dosud nevystavených dílech omezuje živelnost a expresivitu směrem k základním barevným kontrastům a soustředěnějšímu strukturování pláten vertikálními liniemi nebo plochami. Její malby se tak vrací k tématům hranice, limitů a vymezení. Ty nepřinášejí neklid a napětí, ale spíše momenty dynamické harmonie, podtrhující malířskou zkušenost autorky. Výstava bude připravena autorce k životnímu jubileu.

kurátor: Tomáš Pospiszyl


Petr Stibral / Doma / 1. 3. 2019 - 29. 3. 2019

PETR STIBRAL se dlouhodobě zabývá tématem nejednoznačnosti čtení vizuální situace. Vytváří plastiky a sochařské objekty, je autorem řady osobitých instalací pro konkrétní místo v městském a přírodním prostředí. Často vychází z materiálové reinterpretace skutečnosti a tématem jeho prací jsou formální kvality místa (světlo, perspektivní zkreslení, plocha, hloubka atp.) Zkušenost s modelováním a zájem o tradiční sochařské rozměry práce stojí v základu jeho děl. Stibral často tematizuje „napětí mezi reálným a fiktivním prostorem, vzájemný vztah mezi trojrozměrným prostorem a jeho dvojrozměrnou simulací. To, jakým způsobem si ‚spojujeme‘ a zjednodušujeme vizuální události“ (PS, 2009). V subtilních intervencích do přírodního či městského prostředí prostřednictvím instalací pro konkrétní místo konfrontuje kolemjdoucího s „nečekanou věcí, která daný exteriér narušuje nebo s ním naopak ‚spolupracuje‘“. Současně tak poskytuje „příležitost změnit na okamžik naučený úhel pohledu na ‚realitu‘“. Zajímá jej vjem v běžné realitě, „kdy objekty-věci nejsou tím, čím se zdají být.“ (PS, 2013)

Výstava pro Topičův Salon bude zaměřena na práce z několika posledních let, představí i soubor nových objektů, jejichž idea spočívá v metaforickém tematizování práce s vjemem a myslí, v reflexi procesu zvyšování ostrosti/jasnosti vizuálního vjemu. Motivují diváka k přemýšlení o možnosti proměny navyklého způsobu pozorování předmětu, jež je automaticky propojeno s tzv. asociačním myšlením, založeným na vzájemnosti pozornosti a paměti. Stibral se pokouší diváka přivést k prosté pozornosti, k jednoduchému uvědomění si průběhu procesu vnímání. Poznávání věcí, jaké opravdu jsou, není samozřejmou záležitostí. Prostá pozornost nás vede k přítomnosti, k postupnému pochopení podstaty proměnlivosti bytí.

kurátorka: Iva Mladičová


Jaroslav Prášil / Jemná matérie / 18. 12. 2018 - 25. 1. 2019

Samostatná výstava představí průřez uměleckou tvorbou profesora a akademického malíře Jaroslava Prášila. Jeho tvorba v sobě vždy nesla prvky nové figurace, minimalismu i lyrické abstrakce v kombinaci s tradičním řemeslem a folklórními motivy. Prášilův rukopis je přitom čitelný bez ohledu na formu díla. Pečlivá i hravá práce s barvou, jemné a citlivé zacházení s materiálem můžeme nalézat v Prášilových starších malbách stejně jako v nejnovějších grafikách a drobných objektech – špercích a ozdobách. Jaroslav Prášil dlouhodobě pedagogicky působí na ústecké univerzitě a podílel se na vzniku Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Kurátorka: Adéla Machová