Aktuální výstava

Výstava Z mlhy, která spojila výtvarníky Petra Nikla a Mariannu Stránskou, zve diváky na cestu mezi realitou a snem, konkrétním a neuchopitelným. Skrze akvarel, kresbu a performativní prvky rozehrávají oba autoři společný příběh, kde se z nejasna rodí obrazy, vzpomínky a vize. Kurátorský výběr Radka Wohlmutha a Petry Hledík Jechové vytváří prolínavý prostor, který se proměňuje spolu s divákovou imaginací. Srdečně vás zveme na slavnostní vernisáž, která se uskuteční 15. května 2025 v 18 hodin v Topičově salonu na Národní třídě 9 v Praze. Výstavu můžete navštívit až do 27. června. Křest katalogu proběhne 23. června. Přijďte se nechat pohltit světem, kde se mlha stává obrazem i metaforou!

Racionálně vzato vzniká mlha kondenzací vodní páry v přízemní vrstvě vzduchu. Alespoň tak ji vysvětluje internetová wikipedie. Nahlíženo z odlišné perspektivy, je to ale oblak, který leží bezprostředně nad povrchem země. Jinými slovy kus nebe na zemi. Nejen proto mlha zásadně mění optiku vnímání a spolu s tím i emoce. Zahaluje, co je důvěrně známé, a mění to v tajuplné. Jistotu pak obrací ve zmatek, napětí nebo dokonce strach, protože nikdo neví, co skrývá a co se z ní může vynořit. Stírá každodennost. Tak jak omezuje viditelnost, osvobozuje fantazii. Z mlhy se rodí příběhy. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se stala leitmotivem této výstavy.

I když se to nemusí na první pohled zdát, mají toho Petr Nikl a Marianna Stránská dost společného. Část jejich prací je ukotvená v realitě, ale stejně tak mají smysl pro improvizaci a experiment. Přestože inspiraci často nacházejí ve svém nejbližším okolí a některé jejich obrazy mají fotografický akcent, cizí jim není ani jazyk abstrakce. Jeden i druhý se realizují také v performativním prostředí. Jsou schopní se vyjadřovat každý sám za sebe, ale stejně tak je přitahují spolupráce. To vše se také na různých úrovních propsalo do jejich prolínavé expozice, která vychází ze společného jádra, aby na druhé straně dala prostor svébytným autorským celkům. Jejich řazení pak vytváří komplet, jenž mění rytmiku, výraz i způsob vizuální komunikace, aby dohromady složil obraz jiného řádu, který je jako jednotlivce přesahuje.

Formálně se k mlze volně vztahuje nejen bílá barva čisté podložky, ať už je to list papíru nebo malířské plátno, na němž každá kresba či malba postupně vzniká, ale i odkaz na vodní živel, který se s ní – stejně jako s technikou akvarelu nerozlučně pojí. Právě ona se svou charakteristickou barevností, měkkým tvaroslovím i transparentní povahou v případě této výstavy hraje nejdůležitější roli. Svůj význam ale může mít i proměnlivost formátů, někdy jsou to relativně úzce vymezené vhledy do polozřetelného prostředí bez prostorového kontextu, jindy jsou naopak velké tak, že přesahují lidské měřítko a vytvářejí svět ve světě.

Mnohem větší účinnost tu má ovšem mlha jako fenomén po stránce významové. Je to klíčové slovo, symbol, metafora, specifická optika nazírání věcí a vztahů i katalyzátor asociací. Jeden ze způsobů, jak výstavu i jednotlivé práce číst, a zároveň možnost jak to, čeho se týkají projektovat do vlastní zkušenosti. Z mlhy dní se vynořují vzpomínky, někdy ostře vykreslené, jindy jen neurčité stíny minulosti. Z mlhy paměti vystupují zapomenuté nebo vytěsněné situace, které utvářejí lidskou identitu. Z mlhy ne/vědomí zase vyplouvají nečekané vize či myšlenky a posouvají hranice představivosti. Ale stejně tak se do této sféry propisují docela prozaické záležitosti, třeba nejrůznější vady zraku, které naprosto zásadním způsobem modelují realitu.

Jakkoli se na výstavě mlha v čisté formě vlastně nevyskytuje ani v jednom případě, přesto je, i když zůstává skryta ve druhém plánu – hlavním motivem celého projektu. Jak je vidět, může mít různé podoby, tak jako je má i neznámo, které svým způsobem ztělesňuje. To sice může vyvolávat obavy, ale zároveň je to prostor, kde se rodí možnosti a skrývá kouzlo nečekaného. Často, když se mlha (ať už ji představuje cokoli) zvedne, se ukáže, že to, co člověk hledal, bylo celou dobu přítomné prakticky nadosah právě v ní. Mlha není jen překážka; je to proces a svého druhu cesta. Je možné se v ní stejně tak ztratit, jako najít. Je to prostor, kde minulost, přítomnost i budoucnost splývají a kde se z neznáma rodí odpovědi. Podobné to může být s touto výstavou.

Text: Radek Wohlmuth