Jak jste se dostal k umění a od kterého roku jste začal s jeho sbíráním?
Začátkem 60. let se v Praze konala výstava Jana Baucha, na kterou mě vzala má manželka. V té době jsem o umění nevěděl témeř nic. Výstava na mě udělala obrovský dojem a cosi mi našeptávalo, abych si nějaké obrazy pořídil. Brzy nato jsem si za ušetřené tuzexové koruny pořídil dva. Ani o nich jsem neměl žádnou hlubší znalost. Teprve po několika letech se ukázalo, že šlo o Jakuba Schikanedera a Jaroslava Panušku. A tím to všechno začalo. Pak už jsem si kupoval další obrazy a jejich sbírání se pro mě stalo drogou. Sběratelství jsem obětoval veškeré psychické i fyzické úsilí a všechen svůj volný čas.
Čím vás umění tak okouzlilo?
Asi jsem to měl v sobě, i když mám původně technické vzdělání a v mé rodinné větvi nebyl nikdo, kdo by měl k umění nějaký hlubší vztah. Možná jistý cit jsem zdědil po mamince a trochu si ho vypěstoval jako učeň, když jsem navštěvoval divadlo, operety atd.
Podle čeho jste si obrazy vybíral?
Nejdřív jsem začal sbírat „mařákovce“. Ostatně Panuška byl jedním z nich. Jednalo se o špičkové práce, kterých na tehdejším trhu nebylo moc. Něco se mi přeci jen podařilo získat. Například významný obraz s názvem „Hradiště přední“ od Františka Kavána a skvělé práce od Josefa Holuba.
Jak na vaší zálibu reagovalo vaše okolí?
Přátelé, s nimiž jsem se stýkal, obrazy obdivovali. Ale především to byla má manželka, která mě maximálně podporovala a s níž jsme sbírku budovali. Kvůli obrazům jsme si i přivydělávali mimo naše normální povolání. Manželka se mnou skutečně prožila všechno. Měli jsme spolu takový systém. Po práci jsme si dali sraz a chodili po pražských starožitnictví, výstavách a galeriích. S některými lidmi, kteří je vedli či v nich pracovali, jsme měli velice přátelské styky. Třeba do Galerie Václava Špály jsme chodili jako ke známým.
Když jste s manželkou obrazy vybírali, museli jste se na nich shodnout, anebo si někdo danou koupi prostě prosadil?
To víte. Někdy jsme se neshodli, ale ono to ani jinak nejde.
Radil jste si při pořizování obrazů ještě s někým jiným? S teoretiky, přáteli atd.?
Ano, hodně jsem se stýkal s profesorem Dvořákem. Ten mi u některých obrazů poradil, jestli si je mám koupit či ne.
Když jste si obrazy pořídil, obklopil jste se jimi, věšel je na stěny, nebo jste měl vlastní depozitář?
Všechno jsem měl na stěnách. Vždycky jsem z pořízených obrazů měl takovou radost, že jsem si je pověsil, abych s nimi mohl komunikovat. Každý obraz ke mně hovořil. Dávat umělecká díla do depozitářů, aby tam čekaly, až si jich někdo všimne, to nikdy nebyl můj případ.
Máte nějaké historky, které se vám během sběratelství přihodily? Na které umělce vzpomínáte nejraději?
Mám a hodně. Můžeme začít třeba u pana profesora Baucha. Jednou jsem k němu přišel na návštěvu a on mě přijal s otevřenou náručí. Dlouho jsme si povídali a on mi řekl, abych k němu brzy přišel zas. Tak jsem tam chodil dost často. Pan profesor byl nesmírně sečtělý a prožil opravdu leccos. Stali jsme se přáteli, takže mi i vyprávěl i příhody ze soukromí, třeba jak se s přáteli vracel v pozdních večerních hodinách, ale to raději nebudu více rozebírat. Takže jsem za ním chodil tak dlouho, že mi jednou dal akt, který přinesl z depozitáře. Rovněž jsem byl přítomen smutné události, když mu umřela manželka, s níž měl velice hluboký vztah. Bylo mi ho tak líto. Hodně plakal.
Další historka se váže k „Červenému stolku“ od Karla Černého. Brzy po Sametové revoluci se v galeriích objevila některá díla z neznámých sbírek. Častokrát je sem dali dědicové, kteří k nim neměli žádný vztah. V jedné prodejní galerii na Starém městě, které šéfoval doktor Čubrda, a do níž jsem často chodil, jsem nalezl špičkové obrazy. Právě ten „Červený stolek“ a pak oleje od Josefa Čapka. Na tehdejší dobu byly jejich ceny neobvyklé. Navrhl jsem panu doktorovi, že by si u mě mohl vybrat obrazy, jejichž cena by se vyrovnala ceně Černého. On na to přistoupil. A tak přišel ke mně, vybral si obrazy, které jsem měl oceněné a plácli jsme si. „Červený stolek“ má dlouhou historii. Pochází ze slavné sbírky Jaroslava Borovičky, kterému ji komunisti zabavili, přešla do Národní galerie, odtud zpátky dědicům a od dědiců do tý galerie a pak ke mně.
Rád vzpomínám i na Josefu Jíru, se kterým jsme si dobře rozumněli a jehož práce jsem velice obdivoval. V roce 1981 jsem si u něj v ateliéru na Letné ke svým padesátým narozeninám koupil obraz. Takový veliký olej, na který jsem ale neměl dostatek finačních prostředků. Tak jsem se ho zeptal, jestli by mi ho nedal na splátky. A on svolil. Když jsem mu nesl poslední splátku, přátelsky se na mě podíval a řekl: „Pane Kverka, tu už si nechte.“ Josefu Jírovi jsem udělal krásnou výstavu v aukční síni Vltavín.
Taky jsem se dost přátelil s Vlastimilem Benešem a Václavem Kimlem, k nimž jsem často chodil domu. A nesmím zapomenout na Otu Janečka, který mě měl rád. Jako jedinému mi dovolil, abych mu prošmejdil depozitář a pozval mě k sobě na mlýn. Tam zval jen málokoho. I od něj jsem si pořídil obraz. Zeptal jsem se ho, jestli by to nebylo možné na splátky. Janeček byl v té době vyhledávaným autorem, a tak se nevěřícně zeptal: „Na splátky? To po mně ještě nikdy nikdo nechtěl.“ Nakonec na to přistoupil. Dal jsem mu zálohu a moje drzost šla až tak daleko, že jsem po něm chtěl stvrzenku. To ho skutečně úplně uzemnilo. Ale vystavil mi ji. Měl jsem hodně jeho obrazů. Do aukce jdou dva. „Hlava chlapce“ a „Kuk, tady jsem“. Musím říci, že jsem měl s umělci tak přátelské vztahy, že se mi svěřovali se svými osobními starostmi a problémy.
Jak vlastně vypadalo sběratelství umění, když jste začínal?
To můžu jen těžko posoudit. Jak už jsem říkal, na počátku jsem nevěděl, co je to sběratelství, ani co je umění. Obrazy jsme získávali v prodejních galeriích, na autorských výstavách, ve starožitnictvích. Člověk musel mít přehled, co se kde děje. A když se vám něco líbilo, museli jste si to zamluvit. Hodně věcí jsem kupoval přímo v malířských ateliérech. Pokud existovala nějaká síť sběratelů, nevěděl jsem o ní. V umění jsem se ale začal systematicky vzdělávat. Bylo to nutností. Nejdříve jsem intenzivně studoval životopisy malířů a současně navštěvoval přednášky o umění na takzvané lidové univerzitě. Předplatil jsem si i cyklus Výtvarné umění a hudba. V rámci mých zahraničních cest jsem pak navštivil i galerie v Londýně, Madridu a Moskvě.
Panovala nějaká rivalita mezi sběrateli?
Ne. Nezažil jsem ji. Naopak, navzájem jsme se podporovali, abychom měli ještě větší radost z pořízených obrazů.
Pamatujete si, jak vznikaly první aukční domy? Dokázal byste zhodnotit, do jaké míry se díky nim změnilo samotné sběratelství?
Ano, pamatuji. Například společnost Art Consulting se na svém počátku potýkala s obtížnou situací. Něměla své stálé sídlo a výstavy se proto musely konat na různých místech než se trvale usadila v Topičově salónu. Vše jsem s nimi prožíval. Poté, co se jim podařilo usadit, založili registraci sběratelů a já byl číslo dva. Jedničku obdržel jiný známý sběratel.
Jak moc se podle vás za proměnilo sběratelství po revoluci?
Podle mě se sběratelství se mění podle toho, jak se mění hospodářské a politické podmínky. Po revoluci se objevilo mnoho autorů a změnily se hospodářské podmínky sběratelů. Tedy spíše kupců. Ti měli obrovské finanční prostředky a ceny dražených obrazů vyletěly do netušených výšin. V současnosti se klidně jedná o desítky milionů. My jsme začínali jako „stotisícoví sběratelé“. Tak si asi dokážete představit, jaké rozměry to dostalo.
Říkáte kupci a ne sběratelé, jak se podle vás od sebe liší?
Podle mě dneska už není tolik sběratelů v pravém slova smyslu. Dneska se umění kupuje spíš ze snobismu. Prostě když na to mám, koupím si Štyrského nebo Toyenku. Já a mí vrstevníci hledíme na ty neskutečné prodeje s otevřenou pusou. Víte, když jsme my „stotisícoví sběratelé“ chodili na dražby, tak ty aukční síně byly narvané. Dneska je tam pár lidí. Když jsem naposledy navštívil aukční sín, divil jsem se, že se všechno draží po telefonu a online. Nemá to ten osobní, společenský rozměr. My jsme se všichni navzájem znali. Dneska na sálové aukce chodí pár lidí, kteří často kupce jen zastupují. Nejsou to sběratelé ani milovníci umění v pravém slova smyslu.
Mohl byste nám nyní představit svou sbírku, která je předmětem této aukce?
Do dražby jde vlastně všechno, co mám. Obrazy jsem sbíral v podstatě podle různých kritérií. Zpočátku jsem si oblíbil „mařákovce“, pak skupinu Ra, konkrétně Istlera, Lacinu a následně skupinu 42. Podařilo se mi koupit nádherného skupinového Františka Grosse a ve sbírce mám tři krásné obrazy od Kamila Lhotáka. Všechny jsou uvedeny v monografiích a dokonce ten Lhotákův „Balon nad kanálem“ byl použit na přebal jedné z nich. Myslím, že o něj bude velký zájem. Takže nejdříve jsem se zaměřoval na skupiny, a pak přešel k jednotlivcům. Chtěl jsem jít s dobou, takže jsem si pořídil obrazy od Jiřího Načeradského, Josefa Bolfa či Michaela Rittsteina.
Jakých obrazů si nejvíce považujete?
Určitě těch od Kamila Lhotáka a od Josefa Lady. O něm jsem toho hodně přečetl. Dokonce jsem se byl v jeho Hrusicích podívat. Prostě mě zaujal svou pravdivostí, životní drahou atd. Do aukce jdou dva obrazy, ale měl jsem jich několik.
Jaký obraz jste si pořídil jako poslední?
Myslím, že od Josefa Bolfa a před ním to byl ten od Michaela Rittsteina.
Jaký obraz bylo nejtěžší získat?
Asi ten „Červený stolek“ od Karla Černého, který jsem vyměnil za několik svých obrazů. O tom jsem ale už hovořil výše.
Myslíte si, že s ohledem na váš uctivý věk umění a krása obecně podporují dlouhověkost?
Láska k umění měla na můj život zásadní vliv. Naučil jsem se krásu vnímat, když jsem studoval impresionisty. Když mi umělci vysvětlovali důvod použití různých barev, do kterých jsem se ihned zamiloval. A šlo to tak daleko, že jsem se od „mařákovců“ dostal až do světa abstraktního umění. A že by to nějak podporovalo dlouhověkost? To nevím, ale umění mě určitě vytrhávalo z běžných starostí, kterými bych se jinak trápil. Umění mi je pomohlo vytěsnit, a tím mě asi částečně pomohlo udržet se v dobré kondici. Víte, je to zázrak naučit se vnímat umění tam, kde ho nikdo nevidí.
Chtěl byste říci ještě něco závěrem pro budoucí sběratele?
Chce-li se stát člověk sběratelem, musí mít finanční prostředky a lidi kolem sebe, kteří mu dokážou poradit a vypomoci s celým procesem dražby. A především, ať si každý předem rozmyslí, jestli do sběratelství a obecně do umění jít. Láska k umění je droga, úplně vás pohltí, ale udělá vám život krásným. Nelituji toho.