Stopy Bretaně v tvorbě českých malířů

V návaznosti na předcházející článek „Po stopách českých umělců na Jadranu“ se nyní přesouváme do Francie, konkrétně do Bretaně. Její divoké oceánské pobřeží, osobitá architektura i svébytná kultura po desetiletí přitahovaly umělce z různých zemí. Nejinak tomu bylo i v případě Františka Kupky, Jana Zrzavého, Věry Jičínské či Toyen.

Bretaň leží na nejzápadnějším cípu Francie. Pro svou drsnou přírodu a keltské kulturní dědictví bývá označována za „francouzské Irsko“. Omývají ji vody Atlantského oceánu, které výrazně ovlivňují zdejší podnebí i krajinný ráz. Samotné pobřeží je plné kontrastů, neboť na něm skalnaté zátoky přecházejí v dlouhé písečné pláže, travnaté břehy střídají skalní ostrohy, na nichž se tyčí typické majáky. Není proto divu, že tato krajina uchvátila citlivé malířské duše.

František Kupka, průkopník abstraktní malby, se do Bretaně opakovaně vracel již od konce 90. let 19. století. Oceňoval na ní především živelnost a opuštěnost. Během svých několika měsíčních pobytů studoval moře, skály i vše, co v člověku dokáže vyvolat pocit hrůzy, jak sám napsal ve svém dopise příteli Hanuši Jelínkovi.

Kupka pobýval v městečku Trégastel na pobřeží Côte de Granit Rose. Je známé nejen svými útvary z růžové žuly, ale také nedalekými lázněmi Perros-Guirec. Díky ubytování v Hotelu de la Plage mohl pozorovat moře ve všech fázích přílivu a odlivu, stejně jako proměny hladiny a světla dopadajícího na skaliska. Právě zde vytvořil několik kvašových marin na papíře.

Motiv moře se v Kupkově tvorbě objevuje opakovaně jako symbol nespoutaného živlu nabitého energií. Často jej spojoval se ženskou smyslností. Toto propojení je patrné například na obrazu „Balada (Radosti života)“, na němž dvě ženy v divoké jízdě na koních ztělesňují nespoutanost a životní sílu. Obě postavy mají konkrétní předobraz v Kupkově životě. Žena s blond vlasy je dánská návrhářka Marie Bruhnová, v té době již zesnulá. A druhá je francouzská modelka Gabrielle. Obraz vyjadřuje touhu po radosti a čistém, nemateriálním pocitu blaha. Podobné propojení ženské smyslnosti s vodním živlem se objevuje také na obraze „Vlna“ z roku 1902. Krajina Bretaně se promítla i do dalších Kupkových děl a někteří znalci jeho tvorby se domnívají, že zkušenosti z tohoto kraje ovlivnily také některé jeho pozdější abstraktní kompozice.

Bretaň se doslova stala druhým domovem jiného českého malíře, Jana Zrzavého. Již první setkání s tímto krajem v roce 1925 pro něj znamenalo zásadní životní okamžik. Své dojmy později popsal slovy: „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by se mi krásný sen náhle uskutečnil, jako bych po dlouhé a trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel jsem konečně to, po čem jsem celý život toužil a co jsem miloval.“ Od té doby se do Bretaně pravidelně vracel. K jeho oblíbeným místům patřily přístav Camaret, ostrov Île de Sein či městečko Locronan. Nejčastěji však pobýval v nejzápadnější části Bretaně, v kraji Finistère.

Na Zrzavého obrazech se objevují pohupující se bárky na vlnách přílivu, údolí, skály, bílé písčité cesty a především moře, které mu v Čechách tolik chybělo. Zachycoval také typické bretaňské domy a sakrální stavby. Příkladem je obraz „Kostel v Camaretu“ z roku 1927, který ve skutečnosti zobrazuje kapli Notre-Dame de Rocamadour. Stavbu redukoval na základní tvary a zachytil ji z několika úhlů pohledu. Začátkem 30. let si oblíbil ostrov Île de Sein. Na obrazech z tohoto období schematicky zachycoval jeho mystickou, a zároveň drsnou krajinu s charakteristickým majákem, který varoval námořníky před nebezpečnými útesy. Přestože ostrov měří jen přibližně dva kilometry, Zrzavý jej znal dokonale, a dokonce vytvořil jeho podrobný plán. O ostrově prohlásil: „To není již ani krajina, jsou to jen živly samy.“

V roce 1932 namaloval několik obrazů kamenitého pobřeží, které připomíná téměř měsíční krajinu. Patří k nim například Skalnaté pobřeží v Bretani (Toulinguet). Ve stejné době poznal také ostravské haldy, které jej svou syrovostí zaujaly. Je proto pravděpodobné, že se mu oba krajinné motivy v malbě prolnuly v jeden svět hmoty vyvřelé z útrob země.

Zrzavý nepřestával hledat způsoby, jak co nejvěrněji zachytit to, co v Bretani viděl a prožíval. Opakovaně si posteskl, že tento kraj představuje jeho vysněný ráj plný tvarů a jemných barevných odstínů, které podle jeho slov nedokázala vystihnout žádná malířská paleta. Při jednom z posledních pobytů na konci 30. let se chtěl trvale usadit na ostrově Île de Molène. Do jeho plánů však zasáhly dramatické události konce desetiletí. V důsledku Mnichovské dohody si umínil, že se do Francie už nikdy nevrátí. Přece jen však ještě v roce 1947 navštívil Camaret a Île de Sein. Tuto cestu lze symbolicky chápat jako jeho poslední „au revoir“ Bretani i celé Francii.

Věra Jičínská si se Zrzavým během jeho pobytů ve Francii pravidelně dopisovala. Na jeho výzvu přijela také do Camaretu, kde společně strávili několik týdnů. V rámci svého studijního pobytu v Paříži se vydala do Bretaně již v červenci roku 1926. Společně se svou anglickou přítelkyní Ursulou Hobhouseovou, která zde měla příbuzné, procestovala severní pobřeží. Z této cesty se dochovaly náčrtky místních krojů, rybářů i loděk v přístavu Saint-Malo.

Na rozdíl od Zrzavého nezachycovala pouze krajinu, ale věnovala pozornost také místním obyvatelům. Na počátku roku 1929 vytvořila sérii tužkových kreseb krojů v Sainte-Anne-la-Palud, kde se každoročně koná jedna z nejvýznamnějších bretaňských náboženských poutí. Právě při této příležitosti se dodnes nosí tradiční slavnostní kroje. Jičínská se sem později znovu vrátila, aby pastelem zachytila ženy v typických krajových čepcích.

Obrazy z tohoto období se vyznačují výraznou pastózností. Drsný charakter bretaňské krajiny umělkyně vyjádřila silnými nánosy barev, reliéfní strukturou a hrubším povrchem malby. Typickým příkladem tohoto přístupu je obraz „Célestine“. Odlišný charakter má soubor bretaňských Pradlen z roku 1935, který vznikl až po jejím návratu do Československa. Dochází v něm k potlačení objemu i ke schematizaci tvarů, díky čemuž působí celé kompozice snově až pohádkově. Stejně jako Zrzavý ani Jičínská Bretaň po návratu domů zcela neopustila. Motivy tajemné krajiny se objevují také v jejích pozdějších dílech s mořskými zátokami, skalisky vystupujícími z vody a menhiry.

Bretaň přilákala i Marii Čermínovou známou jako Toyen. Ta ji navštívila koncem čtyřicátých a v průběhu padesátých let. Někteří kunsthistorici se však domnívají, že motivická inspirace Bretaní je patrná již na obrazech z let 1925–1929. Dosud ale není doloženo, zda tehdy tento kraj skutečně navštívila. Jedná se o obrazy Mořská voda, Pobřeží či Bretaň. Všechna vznikla během autorčina artificialistického období, a mohou proto představovat buď vzpomínky na skutečnou krajinu, nebo snové obrazy založené výhradně na imaginaci.

Po svém trvalém odchodu do Francie v roce 1947 se Toyen do Bretaně opakovaně vracela. V létě roku 1948 pobývala na ostrově Île de Sein společně s Andrém Bretonem, Elisou Bretonovou, Benjaminem Péretem a Jindřichem Heislerem. Během této cesty vytvořila řadu kreseb, které se staly základem cyklu „Ani křídla, ani kameny: křídla a kameny“ z let 1948–1949. Na něj poté navázala několika obrazy, k nimž patří „Všechny živly“, „Navazující“ či „Vstávající za úsvitu“. Do Bretaně se znovu vydala v roce 1949 s André Bretonem, Elisou Bretonovou a Benjaminem Péretem. Společně navštívili Carnac, považovaný za jedno z nejvýznamnějších center evropské megalitické kultury, v jehož okolí se nachází přibližně tři tisíce menhirů. V Bretani vznikla také další významná Toyenina díla, například „Île de Sein“ a „Pradleny noci“. Roku 1957 navštívila se svými surrealistickými přáteli ostrov Ouessant. Na tento pobyt navázala obrazem Ostrov Quellern z roku 1958. Kunsthistorici se domnívají, že jeho název odkazuje buď k ostrovu Keller ležícímu nedaleko Ouessantu, nebo k vesnici Quelern na poloostrově Crozon ve Finistère.