Když se geometrie stane dobrodružstvím
Geometrická abstrakce patří k výrazným kapitolám českého umění druhé poloviny 20. století. Pro její představitele nebyl kruh, čtverec nebo linie pouze výtvarným prvkem. Geometrie se stala způsobem uvažování – prostředkem ke zkoumání vztahů mezi tvarem, barvou, pohybem a prostorem.
Přesnost přitom neznamenala jednotvárnost. Právě naopak. Jednoduchý systém dovoloval vytvářet téměř nekonečné množství variant a ukázat, jak může i nepatrná změna pravidla proměnit výslednou kompozici.
Čtyři osobnosti zastoupené v říjnové aukci 1. Art Consulting – Vladislav Mirvald, Jan Kubíček, Stanislav Kolíbal a Milan Grygar – představují čtyři svébytné přístupy k tomuto uvažování. Od optických struktur a matematicky konstruovaných křivek přes systematické dělení základních geometrických tvarů a hledání vztahů mezi linií a prostorem až po kresbu, do níž vstupuje gesto, pohyb, čas a zvuk.
Vladislav Mirvald: geometrie v pohybu
Tvorba Vladislava Mirvalda je založena na mimořádné přesnosti, ale výsledný obraz může na diváka působit překvapivě živě. Linie se v jeho kompozicích rytmicky opakují, protínají a vytvářejí optické struktury, které jako by se před očima proměňovaly.
Mirvald patřil k důležitým představitelům českého konstruktivního a konkrétního umění a jeho tvorba je úzce spojena s hledáním vlastních systémů výstavby obrazu. Základní geometrický princip pro něj nebyl konečným výsledkem, ale výchozím bodem pro další variace.
Ladislav Mirvald – Kompozice - spirála (1968)
Dílo „Kompozice – spirála“ vzniklo v období, kdy konstruktivní tendence v Mirvaldových pracích postupně ustupovaly kružnicím a jejich částem. Tyto kruhové struktury tvořily základní motiv jeho obrazů. Z těchto struktur se postupně odvíjejí cylindrické aperspektivy a cylindrické moiré. Později pak takzvané undulační válce. Nejen „Kompozice – spirála“, ale i další Mirvaldova díla vypovídají o možnostech konstrukce a iluzivnosti vnímání plochy jakožto prostoru a paradoxnosti lidského vnímání. Vzniklé kompozice jsou nejen esteticky nosné, ale současně podvratné, neboť zpochybňují to, co považujeme za samozřejmé.
Ladislav Mirvald – Kompozice - spirála (1968)
V říjnové aukci tuto polohu reprezentuje dílo Rombergovy křivky X. z roku 1995. Už samotný název odkazuje k charakteristickému principu Mirvaldovy tvorby, v němž se exaktní konstrukce mění ve vizuálně působivou strukturu. Pravidelnost zde nevede ke statičnosti. Naopak – opakování a vzájemné vztahy jednotlivých prvků vyvolávají dojem pohybu a optického chvění.
Právě v tomto napětí mezi matematickou přesností a vizuálním účinkem spočívá jedna z přitažlivých vlastností Mirvaldova díla. Obraz lze vnímat jako přesně vystavěný systém, ale zároveň jednoduše podlehnout jeho rytmu.
Jan Kubíček: nekonečné možnosti kruhu
Také Jan Kubíček vycházel z elementárních geometrických tvarů. Od druhé poloviny šedesátých let začal ve své tvorbě systematicky pracovat s autonomní geometrií a zkoumal, kolika způsoby lze základní tvar rozdělit, posunout, otočit nebo znovu sestavit.
Čtverec a kruh se pro něj staly materiálem k neustálému experimentu.
Jan Kubíček – Rozdělené kruhy, dvě dimenze - diptych (1988-1999)
Jeho přístup dobře vystihuje diptych Rozdělené kruhy, dvě dimenze z let 1988–1999. Základním motivem je kruh, respektive jeho části. Dělení, posuny a vzájemné vztahy jednotlivých segmentů však původně jednoduchý tvar proměňují v komplikovanější prostorovou situaci.
Kubíček nechává diváka sledovat proces, při kterém se známý geometrický útvar rozpadá a znovu skládá. To, co na první pohled působí přísně a racionálně, se při delším pozorování začíná měnit. Oko automaticky hledá původní celek, doplňuje chybějící části a sleduje napětí mezi jednotlivými fragmenty.
Dílo Rozdělené kruhy, dvě dimenze má navíc doloženou výstavní historii. Bylo prezentováno na Kubíčkově retrospektivě v Galerii hlavního města Prahy a následně na výstavě v Angermuseu v Erfurtu.
Jan Kubíček – Pět fází elemantů L - konvolut 4 ks (1965-1970, variace 1978)
Na přelomu 50. a 60. let se u Jana Kubíčka začíná projevovat originální rukopis. Zabýval se tvorbou asambláží a koláží s tím, že dílčí znak či písmeno začaly hrát významnou roli. Prvek písmene se postupně osamostatňuje a jako jednoduchý lineární objekt se stává geometrickým tvarem.
„Pět fází elementů L“ lze chápat jako zkoumání formálních i kompozičních vlastností jednotlivých prvků. Tyto prvky vycházejí ze čtverce a vznikají jeho dělením či fragmentací. Prostřednictvím těchto kombinací a variací částí celku se otevírá řada možností, kterými lze výtvarný problém prozkoumat a vyvíjet.
Stanislav Kolíbal: hledání řádu
Jinou podobu geometrického uvažování představuje Stanislav Kolíbal. Linie, kružnice, průsečíky a základní geometrické vztahy u něj nejsou pouze prostředkem ke konstrukci obrazu. Stávají se způsobem, jak přemýšlet o řádu, prostoru, stabilitě a jejich vzájemných vztazích.
Významný moment v Kolíbalově tvorbě představují Berlínské kresby, které začal vytvářet během svého pobytu v Západním Berlíně na konci osmdesátých let. Právě v tomto cyklu se jeho zájem výrazně obrátil k hledání geometrického řádu, shod a souvislostí. Kresba přitom pro Kolíbala není pouhou přípravou k výslednému dílu – má hodnotu samostatného, definitivního uměleckého projevu.
Stanislav Kolíbal – Z cyklu berlínských kreseb (1991)
Z tohoto okruhu pochází také dílo Z cyklu Berlínských kreseb, zastoupené v říjnové aukci. Jednotlivé linie a geometrické útvary zde vstupují do přesně promyšlených vztahů. Kompozice působí racionálně, není však mechanická. Každý nový prvek mění vztahy mezi ostatními a otevírá další možnosti pokračování.
Právě tato vlastnost přibližuje Kolíbalovy Berlínské kresby tématu řádu a náhody. Výsledná kompozice vzniká podle určité logiky, ale není předem samozřejmá. Z několika možných cest je vždy nutné jednu zvolit – a právě tato volba určuje podobu dalšího vývoje kresby.
Geometrie se tak u Kolíbala nestává pouze výsledkem, ale především procesem hledání. Přímka, kružnice nebo průsečík vymezují prostor a zároveň otevírají otázku, jak může systém pokračovat. Zdánlivě jednoduchá kresba se mění v záznam postupného budování řádu.
Milan Grygar: když je možné kresbu slyšet
U Milana Grygara se příběh řádu a geometrie posouvá ještě dál. Do obrazu vstupuje čas, pohyb a zvuk.
Grygar v průběhu šedesátých let zásadně rozšířil tradiční pojetí kresby. Začal zaznamenávat nejen stopu kreslicího nástroje, ale také zvuk vznikající při samotném procesu tvorby. V roce 1964 vytvořil soubor černobílých kreseb založených na principu lineární sekvence a následně začal zvuk vznikající při kreslení zaznamenávat. Kresba tak přestala být pouze výsledným obrazem – důležitým se stal také proces jejího vzniku.
K tvorbě používal i netradiční předměty: dřívka, hřebeny, plechové krabičky, skleničky nebo další předměty, jejichž pohyb zanechával na ploše vlastní stopu.
Milan Grygar – Dřívková kresba (2017)
Právě tuto polohu připomíná Dřívková kresba zastoupená v říjnové aukci. Výsledná kompozice není pouze soustavou čar. Je záznamem konkrétního pohybu a gesta – stopou události, která se odehrála v určitém čase.
Řád už zde není předem dokonale definovaným systémem. Vstupuje do něj fyzický pohyb a určitá míra nepředvídatelnosti.
Od kresby k Antifonám
Grygar se k malbě později znovu vrátil, aniž by opustil své dlouhodobé uvažování o vztahu prostoru, rytmu a zvuku. Výraznou součástí jeho pozdější tvorby se staly Antifony, na jejichž obrazových variantách pracuje od devadesátých let.
Také zde lze uvažovat v pojmech rytmu. Antifona je původně spojena se střídáním hlasů a principem odpovědi. Grygar tento princip převádí do vizuálního jazyka: jednotlivé plochy a linie spolu vedou dialog, střídají se a reagují na sebe.
Milan Grygar – Antifona (2005)
V říjnové aukci je tato část jeho tvorby zastoupena rovněž dílem Antifona. Společně s Dřívkovou kresbou a dílem Choreografie tak nabízí možnost sledovat různé podoby Grygarova dlouhodobého zájmu o vztah výtvarného díla, pohybu, rytmu a času.
Řád, který není nehybný
Mirvald, Kubíček, Kolíbal a Grygar ukazují čtyři různé možnosti, jak pracovat s řádem.
U Vladislava Mirvalda se přesně definovaný systém proměňuje v optický pohyb. Jan Kubíček rozebírá elementární geometrické tvary a zkoumá možnosti jejich dělení, rotace a nového uspořádání. Stanislav Kolíbal prostřednictvím geometrických vztahů hledá řád, shody a souvislosti a nechává jej postupně vznikat přímo v procesu kresby. Milan Grygar pak překračuje samotnou geometrii a do výtvarného díla vpouští pohyb ruky, čas, náhodu a zvuk.
Spojuje je přesvědčení, že jednoduché pravidlo nemusí znamenat jednoduchý výsledek.
Kruh lze rozdělit. Linie se může opakovat. Z průsečíku může vzniknout nový vztah. Pohyb může zanechat stopu. A z několika základních principů může vzniknout množství variant, které nutí diváka dívat se znovu a pozorněji.
Díla Vladislava Mirvalda, Jana Kubíčka, Stanislava Kolíbala a Milana Grygara budou součástí sálové aukce 1. Art Consulting 4. října 2026 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze. Před aukcí si je můžete prohlédnout na předaukční výstavě v Topičově salonu, otevřené od 17. září do 4. října denně od 10 do 18 hodin.
Protože právě u těchto děl platí možná ještě více než jinde: reprodukce ukáže kompozici. Rytmus, strukturu a působení díla v prostoru je ale nejlepší zažít naživo.