Když plocha přestane stačit
Dějiny umění 20. století jsou také příběhem postupného překračování hranic. Malíři začali do obrazů vkládat skutečné předměty, sochaři pracovat s nalezenými materiály a běžné věci každodenního života se staly součástí uměleckých děl. Vedle tradiční malby a sochy se objevil objekt, asambláž, instalace nebo kinetické umění.
Dílo už nemuselo být pouze něčím, před čím stojíme a co pozorujeme. Mohlo vstoupit do stejného prostoru jako jeho divák, reagovat na jeho pohyb nebo jej přímo vyzvat k aktivitě.
Také říjnová aukce 1. Art Consulting ukazuje několik podob tohoto uvažování. Od litinového objektu Karla Nepraše a sochařských děl Věry Janouškové přes perforovaný plech Aleny Kučerové a kosmologickou Pyramidu Stana Filka až k dílům Pavly Scerankové, Davida Možného nebo Krištofa Kintery.
Spojuje je jedna věc: nestačí se dívat jen na námět. Důležitý je samotný předmět, jeho materiál, měřítko a přítomnost v prostoru.
Karel Nepraš: když se obyčejný předmět stane sochou
Karel Nepraš patří k osobnostem českého poválečného umění, které zásadním způsobem proměnily podobu moderního českého sochařství. Pro jeho tvorbu je charakteristické využívání netradičních materiálů, technických součástek, kovu a průmyslových prvků, ale také osobitá grotesknost a černý humor.
Karel Nepraš – Patník (1999)
V říjnové aukci jej zastupuje Patník z roku 1999 – litinový objekt vysoký 123,5 centimetru.
Už jeho název odkazuje k naprosto obyčejnému prvku, který běžně míjíme bez povšimnutí. Přenesením do kontextu uměleckého díla však takový předmět přestává být samozřejmý. Jeho tvar, materiál i fyzická přítomnost získávají jiný význam.
Právě schopnost pohybovat se mezi sochařstvím a světem každodenních či technických předmětů patří k charakteristickým rysům Neprašovy tvorby. Divák se může ptát, kde končí užitkový předmět a kde začíná socha – a zda je vůbec nutné mezi nimi hranici hledat.
Věra Janoušková: když nalezený materiál dostane nový život
Výraznou kapitolu českého poválečného sochařství představuje Věra Janoušková. Její tvorba ukazuje, že socha nemusí vznikat pouze modelováním nebo tesáním do tradičních materiálů. Může být sestavena z věcí, které už jednou sloužily – z plechu, kovových fragmentů, smaltovaných nádob a dalších předmětů každodennosti.
Právě schopnost objevovat v obyčejných a odložených materiálech nové tvary se stala jedním z charakteristických rysů její práce. Původní předmět přitom v nové soše úplně nezaniká. Jeho tvar, barevnost, povrch i stopy používání zůstávají viditelné a vstupují do dialogu s novou podobou, kterou mu autorka dala.
V říjnové aukci 1. Art Consulting je Janoušková zastoupena hned několika sochařskými díly – Pramen, Postava, Král a Vesta.
Už jejich názvy naznačují charakteristický způsob, jakým Janoušková dokázala spojovat konkrétní materiál s náznakem figury či známého tvaru. Postava a Král odkazují přímo k lidské figuře, která se v její tvorbě objevovala v nejrůznějších proměnách. Nejde však o klasickou snahu zachytit lidské tělo. Figura může vzniknout skládáním jednotlivých částí a často si uchovává určitou syrovost, nadsázku i humor.
Také názvy Pramen a Vesta ukazují, jak důležitou roli v Janouškové tvorbě hraje schopnost vidět ve skutečných předmětech a materiálech něco jiného, než čím byly původně. Mezi známou věcí a nově vzniklou sochou zůstává určité napětí – divák může stále rozpoznávat původní materiál a zároveň před sebou vidět zcela nový objekt.
Janoušková tak otevírá jednu ze základních otázek moderního sochařství: co všechno se může stát sochou?
Rozhodující už nemusí být vzácnost materiálu ani tradiční sochařský postup. Podstatná je proměna – okamžik, kdy obyčejná věc vystoupí ze své původní funkce a začne existovat jako autonomní umělecký objekt.
Alena Kučerová: z nástroje vzniká samotné dílo
Jiným způsobem hranice tradičního média překračovala Alena Kučerová. Přestože je spojována především s grafikou, vytvořila si zcela osobitou techniku založenou na perforování plechových matric.
Místo tradičních grafických postupů pracovala s kovovou deskou, do níž vytvářela množství drobných otvorů a linií. Matrice sloužila k přenosu obrazu na papír, postupně se však sama stala svébytným výtvarným objektem.
Alena Kučerová – Svazky (2014)
Právě takovým dílem jsou Svazky z roku 2014, které se objeví v říjnové aukci. Nejde o grafický list vytvořený z matrice – nabízeným dílem je samotná perforovaná plechová matrice, doplněná lakem a dřevem.
Kučerová považovala matrice za těžiště své tvorby. Fascinoval ji otevřený prostor perforované desky i samotný proces práce, který připomínal tradiční řemeslné postupy.
Ve Svazcích tak mizí jasná hranice mezi grafikou a objektem. To, co bylo původně nástrojem ke vzniku obrazu, se stává obrazem samo o sobě.
Stano Filko: objekt jako model univerza
U slovenského neoavantgardního umělce Stana Filka dostává objekt další rozměr. Není jen fyzickým předmětem, ale nositelem rozsáhlého systému symbolů a významů.
Stano Filko – Pyramida (2005)
Jeho Pyramida, vytvořená po roce 2005, je závěsným kovovým objektem, v němž autor tradiční tvar pyramidy obrací – její hrot směřuje dolů.
Toto převrácení souvisí s Filkovým uvažováním o polaritě a vzájemném doplňování protikladů. Pyramida zároveň odkazuje k jeho představám o kosmologii a univerzu.
Podstatná je také její bílá barva. V osobním hierarchickém systému Stana Filka zaujímala nejvyšší postavení a představovala ontologickou, duchovní a transcendentní rovinu.
Jednoduchý geometrický objekt se tak mění v nositele složitého významového systému. Před divákem už nestojí pouze tvar – ale fyzická podoba autorovy představy o světě a jeho uspořádání.
Pavla Sceranková: dílo, které potřebuje diváka
Ještě jiný vztah mezi objektem a člověkem vytváří Pavla Sceranková.
Ve své tvorbě často vychází z předmětů, které známe z každodenního života. Vytrhuje je však z jejich původního prostředí, mění jejich měřítko nebo funkci a zasazuje je do nových souvislostí. Důležitou součástí jejího uvažování je také pohyb a fyzická zkušenost diváka.
Pavla Sceranková - Kolotoč (2009)
V díle Kolotoč z roku 2009 se tato strategie projevuje naplno.
Kinetický objekt ze sololitu, dřeva a plastu není sochou určenou pouze k pozorování. Důležitá je možnost kontaktu a pohybu. Teprve prostřednictvím aktivity člověka se dílo může projevit v plné míře.
Divák už tedy nestojí před hotovým uměleckým předmětem. Svým jednáním se stává jeho součástí.
Hravost Kolotoče tak narušuje hranici mezi objektem a akcí. Význam díla není neměnný – vzniká znovu s každým člověkem, který s ním vstoupí do kontaktu.
David Možný: dveře, kterými nelze projít
Také David Možný využívá předměty, které důvěrně známe. Jejich proměnou ale vytváří situace, které jsou současně povědomé i zneklidňující.
David Možný – Open Space (2019)
Objekt Open Space z roku 2019 vznikl z kancelářských dveří. Jejich plocha je prořezána soustavou pravoúhlých otvorů a doplněna plexisklem. Vzniklá struktura může připomínat mříž nebo bludiště.
Dveře přitom obvykle chápeme jako místo průchodu – jako něco, co propojuje dva prostory. Možný tuto logiku obrací. Z prvku umožňujícího pohyb vytváří vizuální bariéru.
Také název Open Space pracuje s protikladem. Odkazuje k otevřeným kancelářím, které mají podporovat komunikaci a propojení lidí. Objekt však tuto deklarovanou otevřenost ironicky zpochybňuje.
Průhled je možný, průchod nikoli.
Dílo tak může odkazovat k anonymitě, omezení a odcizení současného pracovního prostředí. Z běžného architektonického prvku se stává objekt, který mění naši zkušenost s prostorem.
Krištof Kintera: technologie jako materiál
Každodenní předměty, technické součástky a materiály současné civilizace jsou charakteristické také pro tvorbu Krištofa Kintery. Říjnová aukce nabízí hned dvě jeho prostorová díla.
Krištof Kintera – System universalis
Asambláž System universalis z roku 2019 je vytvořena z kabelů, drátů a plastu. Materiály, které jsou obvykle skryty uvnitř přístrojů, zdí nebo technických systémů, se zde dostávají do popředí a stávají se samotným vizuálním jazykem díla.
Krištof Kintera – Evolution Revision
Druhé dílo, Evolution revision, vytvořené kolem roku 2015, pracuje s kovovou strukturou, drátem a A-krystalem.
Kinterova práce připomíná, že současný člověk je obklopen technologickými systémy, jejichž fungování často ani nevnímá. Kabel, vodič nebo kovová konstrukce jsou natolik běžné, že je přehlížíme – dokud je umělec nevytrhne z jejich původní funkce.
Technický materiál pak může začít připomínat organismus, nervovou soustavu nebo model zvláštního světa vytvořeného člověkem.
Tomáš Roubal: chrám současného umění
Tomáš Roubal – Kunsthalle
Hranici mezi objektem, sochou a architekturou překračuje také Tomáš Roubal v díle Kunsthalle z roku 2015.
Objekt připomíná redukovanou podobu antického řeckého chrámu. Zůstává cela a čtyři dórské sloupy, zatímco kladí, frontony a střecha chybějí.
Před námi tak stojí cosi jako torzo stavby – chrám zbavený části své monumentality a původní funkce.
Název Kunsthalle umožňuje objekt číst jako metaforu současné kulturní instituce coby novodobého chrámu umění. Jeho nedokončenost ale tuto představu zároveň zpochybňuje.
Roubal tak prostřednictvím jednoduchého prostorového modelu otevírá otázku, jakou autoritu dnes kulturním institucím přisuzujeme a jaké hodnoty vlastně reprezentují.
Od obrazu do našeho prostoru
Karel Nepraš pracuje s litinou a odkazem na běžný předmět. Věra Janoušková dává nový život nalezeným materiálům a fragmentům každodenního světa. Alena Kučerová proměňuje grafickou matrici v autonomní dílo. Stano Filko používá objekt k vyjádření vlastního kosmologického systému. Pavla Sceranková zapojuje do existence díla pohyb diváka. David Možný mění dveře v bariéru a Krištof Kintera povyšuje technické součástky současné civilizace na materiál umění.
Každý jiným způsobem překračuje hranici tradičního obrazu či sochy.
A právě u těchto děl je jejich fyzická přítomnost mimořádně důležitá. Rozměr, materiál, povrch, vztah k okolnímu prostoru nebo možnost obejít objekt ze všech stran se prostřednictvím reprodukce předávají jen obtížně.
Říjnová aukce 1. Art Consulting proto není jen příležitostí prohlédnout si obrazy významných českých a zahraničních autorů. Nabízí také možnost setkat se s uměním, které vystupuje z plochy, vstupuje do prostoru a někdy do něj vtahuje i samotného diváka.
Díla budou součástí sálové aukce 1. Art Consulting 4. října 2026 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze. Před aukcí si je můžete prohlédnout na předaukční výstavě v Topičově salonu od 17. září do 4. října, denně od 10 do 18 hodin.
U objektů to platí dvojnásob: fotografie zachytí jejich podobu. Skutečný vztah díla k člověku a prostoru ale vzniká až při setkání naživo.