Jiří Načeradský

– uměleckého hnutí, které u nás vzniklo na počátku 60. let jako reakce na dominující estetizující abstraktní umění. Luděk Novák, historik umění, podílející se na uspořádání prvních dvou výstav bilancujících českou podobu nové figurace, v roce 1970 napsal: „Figurativní umění v širším slova smyslu reaguje na všechen konkrétní svět, ale v užším slova smyslu jím rozumíme především to umění, které se konfrontuje s fenomenalitou člověka.“ 

Stejně jako informel, reaguje i nová figurace na vyostřený pocit odcizení, na krizi lidských hodnot, avšak odlišným způsobem. I postavy Jiřího Načeradského v sobě odrážejí zvrácenost hodnot společnosti a jedinců. „Načeradského figura je jako existencionálně podmiňovaná lidská bytost, figura jako aktér ve věčnýchvztahových dramatech a tragikomediích, figura jako magnetické jádro veškeré energie bytí.“ DRURY, Richard 2010.

Jiří Načeradský dostal k figuře při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady. Na akademii nastoupil v roce 1957, kdy „nejhorší doby kádrování už odezněly“. V té době Jiří Načeradský stále kreslil postavy – v kavárně Slavia, davy na ulicích, své spolužáky i modelky a modely v ateliéru. Studia skončil v roce 1963 a absolvoval s portrétem. Poté nastoupil na povinnou vojenskou službu na Slovensko, z níž se vrátil roku 1965 do poměrně příznivé atmosféry – pořádaly se výstavy mladých umělců, které nebyly politicky příliš kontrolovány. Výstavy mladých, představovaly pro začínajícího umělce Jiřího Načeradského velkou příležitost k první veřejné prezentaci svého díla. A navíc díky Jindřichu Chalupeckému, který výrazně podporoval figurální umění, mohl Načeradský začít vystavovat také ve Špálově galerii vedle starších umělců, jako byl Karel Malich a Jiří Kolář. Jiří Načeradský vzpomínal na Chalupeckého jako na „laskavého otce, který měl čuch a cit pro ducha doby a poznal, co dobou hýbe.“  V tomto uvolněném období měl mladý malíř také svou první samostatnou výstavu v Galerii mladých Mánes, roku 1967.

V srpnu v roce 1968 odjel Jiří Načeradský společně s výtvarníky Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem do Francie na jazykové stipendium – pobývali v severní Francii a v Paříži. Kde mohl mimo jiné v galeriích naživo obdivovat velká díla starých mistrů, kreslit podle nich ve výstavních sálech a seznámit se se světovým uměním. V roce 1969 se vrátil zpět do Prahy, kde se stal až do roku 1989 bojkotovaným umělcem komunistického režimu. Nemohl oficiálně vystavovat a obživou mu bylo restaurování fasád historických budov. Při tom však stále velmi intenzivně tvořil. Pro nedostatek finančních prostředků například pomalovával svá plátna z obou stran.

V roce 1987 se stal členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, které vzniklo jako reakce na vznik mladších Tvrdohlavých a na soudobé podmínky pro české výtvarné umění, které neumožňovaly v dostatečné míře spolupráci a konfrontaci umělců. Skupina sdružila řadu výtvarníků řadících se v té době již ke střední generaci.

Po roce 1989 působil Jiří Načeradský jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění v Brně. O dva roky později byl jmenován profesorem. Během svého působení na fakultách ovlivnil řadu mladých umělců, kteří na něj vzpomínají jako na člověka výbušného, temperamentního, náročného, kritického a neoblomného. 

Jiří Načeradský velmi často sám sebe s úsměvem označuje za eklektického postmoderního umělce. Toto označení, i když jej musíme brát s jistým nadhledem, v sobě obsahuje zálibu svérázného a temperamentního malíře o různé výtvarné styly, tvůrčí projevy a umělecké osobnosti. Dílo Jiřího Načeradského v sobě nese prvky kubismu, surrealismu, pop artu, surového umění, akční malby. Stejně tak i odkazy na autory oblíbené umělce, jako byli Pablo Picasso, Tizian, Piet Mondrian, Jean Dubuffet, Marc Chagall, Francis Bacon, Kandinsky, na antické a barokní malíře a sochaře a mnoho dalších. Tyto odkazy však nesmíme vnímat jako parodii na díla a styly, ale jako autorovo hledání. 

Jiří Načeradský prosazuje ve svém díle jakousi neskrývanou nestylovost. Jak sám dodává, všechny styly jsou mu dobré. Právě i proto jej můžeme právem označit za umělce eklektického a postmoderního. 

V ranné autorově tvorbě můžeme sledovat inspiraci tvorbou francouzského malíře, sochaře a teoretika, autora pojmu Art Brut – Jeana Dubuffeta, stejně tak i jeho zápal pro tvorbu skupiny CoBrA. Načeradský byl tehdy pohlcen poetikou malůvek a vzkazů pražské žižkovské zdi, kolem které chodil do svého ateliéru. Plátna z tohoto období počátku 60. let nesou autorovu osobitou verzi, pojetí a reakci mimo jiné na existencionalisticky laděnou práci českých informelistů a dobově oblíbenou strukturální abstrakci. Je nutno říci, že s depresivní, symbolickou atmosférou informálních tendencí se ironický a temperamentní Načeradský nedokázal plně identifikovat. Proto mu bylo bližší groteskní pojetí Dubuffeta a jeho surového umění v původním stavu.

Velkým a nosným tématem je pak autorův známý cyklus obrazů z 60. let, inspirovaný sportovní novinovou fotografií. Vzniká jeho známý cyklus „Běžců“ a „Cyklistů“. 

V 70. letech se Načeradského tvorba pod vlivem politické situace v Čechách výrazně transformuje. Autor zdánlivě opouští figuru a maluje pochmurné mechanické stroje. Nebyl jediným českým výtvarníkem, který spojil v 60. a 70. letech lidskou postavu s mechanickým strojem. Z trubek, drátů, pružin, obručí a různého „odpadu“ sestavoval ve stejné době své sochy Karel Nepraš – podivná smontovaná monstra, z nichž některá bylo možné mechanicky uvést do pohybu. Jakoby Jiří Načeradský, převáděl trojrozměrné objekty Karla Nepraše na plochu, a naopak sochař Nepraš zhmotňoval malby Načeradského.

Paralelu Načeradského strojů můžeme najít také v díle Františka Hudečka a Františka Grosse. Oba tito umělci byli výraznými osobnostmi Skupiny 42, která se zaměřovala na město, městský život, pracující lid – a to především na periferie a továrny. Členové skupiny však již nebyli čistě okouzlení technikou jako v konstruktivismu nebo futurismu, ale techniku považovali za něco, co člověka utváří, ale zároveň ničí a deformuje. Na vzniku a formování Skupiny 42 se výrazně podepsalo stísněné období protektorátu a druhé světové války, na obrazech strojů Jiřího Načeradského se podepsala mašinérie totality 70. let. 

Následuje období, kterým se Jiří Načeradský zapíše jako autor nebezpečných kudlanek, kyprých Venuší, ušatek a hlavonožek – nebezpečně lačných samic, které podle primitivních přírodních zákonů svých sexuálních vnad nalákají, zneužijí a poté zabijí ubohého samečka.

Jak již bylo uvedeno na začátku, Jiří Načeradský se stal především figuralistou. Jeho hlavním tématem se stala postavy ženy a její metamorfózy. Figuře muže se věnoval nejprve v 60. letech v cyklu „Běžců“ a „Cyklistů“ a později komplexněji v letech 80. a 90., kdy se chopil výzvy a zaměřil se na muže – ve všech jejich rolích.

Ke světu, životu i tvorbě přistupoval Jiří Načeradský velmi neotřelým způsobem a se svým jedinečným smyslem pro humor. Jeho díla v sobě odrážejí umělcův životní postoj, vztah k ženám, mužům a především sexualitě. Komentují politickou situaci, sportovní události, životní styl, design i módní trendy včetně filmů a komiksů, které byly v oblibě v době vzniku děl.

Během své tvorby (Jiří Načeradský začínal tvořit již ve 13 letech a velmi aktivní zůstal až do své smrti ve věku 74 let) prošel různými fázemi, ale vždy je poznat jeho nezaměnitelný rukopis, který spojuje autorovu tvorbu do jednoho celku.