Ceny umění
Sdílet:

Jiří Načeradský

1939–2014

Získejte upozornění na nově dražená díla

Český malíř, grafik a vysokoškolský pedagog Jiří Načeradský byl vůdčí osobností tvorby nové figurace 60. let, která navazovala na groteskní tendence v českém umění. Pro jeho dílo je charakteristické zaměření na lidskou postavu, často s erotickým a sexuálním podtextem a kontextem.

„Figurativní umění v širším slova smyslu reaguje na všechen konkrétní svět, ale v užším slova smyslu jím rozumíme především to umění, které se konfrontuje s fenomenalitou člověka.“ Luděk Novák (historik umění, podílející se na uspořádání prvních dvou výstav bilancujících českou podobu nové figurace, v roce 1970) 

Jiří Načeradský se k figuře dostal při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady. Na akademii nastoupil v roce 1957, kdy „nejhorší doby kádrování už odezněly“. V té době Jiří Načeradský stále kreslil postavy – v kavárně Slavia, davy na ulicích, své spolužáky i modelky a modely v ateliéru. Studia skončil v roce 1963 a absolvoval s portrétem. Poté nastoupil na povinnou vojenskou službu na Slovensko, z níž se vrátil roku 1965 do poměrně příznivé atmosféry – pořádaly se výstavy mladých umělců, které nebyly politicky příliš kontrolovány. Výstavy mladých představovaly pro začínajícího umělce Jiřího Načeradského velkou příležitost k první veřejné prezentaci svého díla. A navíc díky Jindřichu Chalupeckému, který výrazně podporoval figurální umění, mohl Načeradský začít vystavovat také ve Špálově galerii vedle starších umělců, jako byl Karel MalichJiří Kolář. Jiří Načeradský vzpomínal na Chalupeckého jako na „laskavého otce, který měl čuch a cit pro ducha doby a poznal, co dobou hýbe.“  V tomto uvolněném období měl mladý malíř také svou první samostatnou výstavu v Galerii mladých Mánes, roku 1967.

V srpnu v roce 1968 odjel Jiří Načeradský společně s výtvarníky Rudolfem NěmcemJiřím Sopkem do Francie na jazykové stipendium – pobývali v severní Francii a v Paříži. Kde mohl mimo jiné v galeriích naživo obdivovat velká díla starých mistrů, kreslit podle nich ve výstavních sálech a seznámit se se světovým uměním. V roce 1969 se vrátil zpět do Prahy, kde se stal až do roku 1989 bojkotovaným umělcem komunistického režimu. Nemohl oficiálně vystavovat a obživou mu bylo restaurování fasád historických budov. Při tom však stále velmi intenzivně tvořil. Pro nedostatek finančních prostředků například pomalovával svá plátna z obou stran.

V roce 1987 se stal členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, které vzniklo jako reakce na vznik mladších Tvrdohlavých a na soudobé podmínky pro české výtvarné umění, které neumožňovaly v dostatečné míře spolupráci a konfrontaci umělců. Skupina sdružila řadu výtvarníků řadících se v té době již ke střední generaci.

Načeradského figura je jako existencionálně podmiňovaná lidská bytost, figura jako aktér ve věčnýchvztahových dramatech a tragikomediích, figura jako magnetické jádro veškeré energie bytí.“ Richard Drury, 2010.

Po roce 1989 působil Jiří Načeradský jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění v Brně. O dva roky později byl jmenován profesorem. Během svého působení na fakultách ovlivnil řadu mladých umělců, kteří na něj vzpomínají jako na člověka výbušného, temperamentního, náročného, kritického a neoblomného. 

Jiří Načeradský velmi často sám sebe s úsměvem označuje za eklektického postmoderního umělce. Toto označení, i když jej musíme brát s jistým nadhledem, v sobě obsahuje zálibu svérázného a temperamentního malíře o různé výtvarné styly, tvůrčí projevy a umělecké osobnosti. Dílo Jiřího Načeradského v sobě nese prvky kubismu, surrealismu, pop artu, surového umění, akční malby. Stejně tak i odkazy na autory oblíbené umělce, jako byli Pablo Picasso, Tizian, Piet Mondrian, Jean Dubuffet, Marc Chagall, Francis Bacon, Kandinsky, na antické a barokní malíře a sochaře a mnoho dalších. Tyto odkazy však nesmíme vnímat jako parodii na díla a styly, ale jako autorovo hledání. 

Jiří Načeradský prosazuje ve svém díle jakousi neskrývanou nestylovost. Jak sám dodává, všechny styly jsou mu dobré. Právě i proto jej můžeme právem označit za umělce eklektického a postmoderního. 

V ranné autorově tvorbě můžeme sledovat inspiraci tvorbou francouzského malíře, sochaře a teoretika, autora pojmu Art Brut – Jeana Dubuffeta, stejně tak i jeho zápal pro tvorbu skupiny CoBrA. Načeradský byl tehdy pohlcen poetikou malůvek a vzkazů pražské žižkovské zdi, kolem které chodil do svého ateliéru. Plátna z tohoto období počátku 60. let nesou autorovu osobitou verzi, pojetí a reakci mimo jiné na existencionalisticky laděnou práci českých informelistů a dobově oblíbenou strukturální abstrakci. Je nutno říci, že s depresivní, symbolickou atmosférou informálních tendencí se ironický a temperamentní Načeradský nedokázal plně identifikovat. Proto mu bylo bližší groteskní pojetí Dubuffeta a jeho surového umění v původním stavu.

Velkým a nosným tématem je pak autorův známý cyklus obrazů z 60. let, inspirovaný sportovní novinovou fotografií. Vzniká jeho známý cyklus „Běžců“ a „Cyklistů“

V 70. letech se Načeradského tvorba pod vlivem politické situace v Čechách výrazně transformuje. Autor zdánlivě opouští figuru a maluje pochmurné mechanické stroje. Nebyl jediným českým výtvarníkem, který spojil v 60. a 70. letech lidskou postavu s mechanickým strojem. Z trubek, drátů, pružin, obručí a různého „odpadu“ sestavoval ve stejné době své sochy Karel Nepraš – podivná smontovaná monstra, z nichž některá bylo možné mechanicky uvést do pohybu. Jakoby Jiří Načeradský, převáděl trojrozměrné objekty Karla Nepraše na plochu, a naopak sochař Nepraš zhmotňoval malby Načeradského.

Paralelu Načeradského strojů můžeme najít také v díle Františka HudečkaFrantiška Grosse. Oba tito umělci byli výraznými osobnostmi Skupiny 42, která se zaměřovala na město, městský život, pracující lid – a to především na periferie a továrny. Členové skupiny však již nebyli čistě okouzlení technikou jako v konstruktivismu nebo futurismu, ale techniku považovali za něco, co člověka utváří, ale zároveň ničí a deformuje. Na vzniku a formování Skupiny 42 se výrazně podepsalo stísněné období protektorátu a druhé světové války, na obrazech strojů Jiřího Načeradského se podepsala mašinérie totality 70. let. 

Následuje období, kterým se Jiří Načeradský zapíše jako autor nebezpečných kudlanek, kyprých Venuší, ušatek a hlavonožek – nebezpečně lačných samic, které podle primitivních přírodních zákonů svých sexuálních vnad nalákají, zneužijí a poté zabijí ubohého samečka.

Jak již bylo uvedeno na začátku, Jiří Načeradský se stal především figuralistou. Jeho hlavním tématem se stala postavy ženy a její metamorfózy. Figuře muže se věnoval nejprve v 60. letech v cyklu „Běžců“ a „Cyklistů“ a později komplexněji v letech 80. a 90., kdy se chopil výzvy a zaměřil se na muže – ve všech jeho rolích.

Ke světu, životu i tvorbě přistupoval Jiří Načeradský velmi neotřelým způsobem a se svým jedinečným smyslem pro humor. Jeho díla v sobě odrážejí umělcův životní postoj, vztah k ženám, mužům a především sexualitě. Komentují politickou situaci, sportovní události, životní styl, design i módní trendy včetně filmů a komiksů, které byly v oblibě v době vzniku děl.

Během své tvorby (Jiří Načeradský začínal tvořit již ve 13 letech a velmi aktivní zůstal až do své smrti ve věku 74 let) prošel různými fázemi, ale vždy je poznat jeho nezaměnitelný rukopis, který spojuje autorovu tvorbu do jednoho celku. 


Celkem děl

405

Průměrný nárůst ceny oprotivyvolávací

149 %

Průměrná dosažená cena vsálovéaukci(2022)

316 428

Průměrná dosažená cena vinternetovéaukci(2022)

4 582

Aukční rekord

1 250 000

Chcete ocenit nebo prodat dílo tohoto autora?

Aukční výsledky a ceny


Statistiky

Finanční objemy podle let

Počty prodaných a neprodaných v letech

Podíl kategorií



Související kategorie