Josef Jíra

„Myslím, že Bůh Abrahámův, Bůh Ježíšův a Bůh Mohamedův je jeden.“ J.J.

Josef Jíra – jeden z nejvýznamnějších umělců generace, která nastupovala na scénu po druhé světové válce a hrála klíčovou roli při opětovném navázání na přerušenou tradici vývoje českého moderního umění. 

Jméno Josefa Jíry tak zvaného „maloskalského Chagalla“ je spojováno s krajinou Podkrkonoší a mimořádnou svérázností a osobitostí jak uměleckou, tak lidskou. 

Umělcovy životní zkušenosti se vždy prolínaly s jeho malířskou tvorbou. Jak o sobě sám prohlásil: „Nikdy v životě bych asi nebyl schopen udělat nějaký obraz, aniž bych se vázal k nějakému místu, určité vzpomínce nebo prožitku.“

Jírovy obrazy vznikaly jako výsledy vzrušeného prožívání vnitřních sporů a konfliktů a v tomto smyslu jsou plné emocí, napětí i romantické dramatičnosti. Rodokmen jeho sugestivní malby rytmizovaného rukopisu a znepokojivě rozezvučených barev sahá až k vizionářům expresionismu. 

Josef Jíra se narodil roku 1929 v Turnově. Dětství prožil s rodiči na Malé Skále. Obraznost budoucího malíře vzrušovalo domácí vesnické prostředí i krajina kolem Horek, kde žili jeho prarodiče z otcovy strany. Tam prožíval kouzlo velikonočních mystérií a poznává tradiční způsob života v podkrkonošské vsi. Kreslí od nejranějšího dětství, zejména koně. Jeho talentu si jako první povšiml profesor Vladimír Linka. Který se zasadil o to, že Jírův otec změnil svůj názor a místo na rybářskou školu nechal svého syna zapsat v roce 1942 na Odbornou školu šperkařskou v Turnově, na obor rytí drahokamů. Není pochyb o tom, že nádherná barevnost a lesk achátů, jaspisů, chalcedonů a dalších drahokamů ovlivní Jírovu úctu k nádheře materiálu a k magickým zásvitům barev. 

Pro mladého autora měla také význam celková atmosféra válečných let. 

V roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde po přípravce u profesora Karla Mináře přešel po roce do ateliéru profesora Miloslava Holého. 

Kvůli sportovním a společenským peripetiím po třech letech školu opouští. Vrací se roku 1950 do ateliéru O. Nejedlého a následně k V. Radovi.

Rok 1961 je v autorově tvorbě klíčový. V obrazech, do nichž zapojuje motivy svého dětství, rozvíjí metodu souběžného sdružování a prostupování časově vzdálených událostí. Počínaje rokem 1963 se základem Jírova díla stává cyklus Velikonočních obrazů.

Jak o umělcově tvorbě poznamenal Hrabal: „Každý obraz Josefa Jíry je zaokrouhlený a vnitřně scelený. Každý obraz je začátkem i koncem. Je místem, na kterém malíř ve zkratce řekl na sebe a o sobě všechno to, co žije, v co doufá a nad čím se hroutí, jeho obrazy jsou vždycky plochou, na které se umělec dověděl něco nového, čím sám je překvapen a zaskočen. (…) Jeho grafické listy i plátna jsou vždycky místem nejen vítězství a rovnováhy splynutí, ale i místem ztroskotání. Dalo by se o obrazech Josefa Jíry říci, že to jsou seriály jedné křížové cesty, že to jsou dramata, která banální skutečnost vytlačují za obvod rámu. Proto je Josef Jíra pořád naježený a neustále ve střehu, dovede tvořit pouze tehdy, kde jeho lidské problémy nazrály, konfliktní situace se přiostřily tak, aby pukly barevnými a grafickými chlopněmi. (…).“ B.H., Praha 1978