Dílo "Studie k Sérii C, V" je sběratelsky vzácnou, vizuálně bohatou a v protáhlém vertikálním formátu i propojení s koláží ojedinělou abstraktní prací "pionýra" nepředmětné malby Františka Kupky.
87. AUKCE EXKLUZIVNÍHO VÝBĚRU VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 20. STOLETÍ - 24/4/2022
Tvorba Františka Kupky prošla složitým procesem vývojové krystalizace. Od realistických počátků, přes secesní symbolismus až k průlomu k abstrakci v letech 1910–1913, ke svobodnému rozvinu fantazijních složek a elementů v úchvatných kosmologických vizích a vizuálně dokonalému jazyku geometrických forem. Hlavním cílem Františka Kupky bylo vyjádření skryté dynamiky vnitřních sil určujících podobu našeho světa v jeho fascinujícím bohatství.
František Kupka se narodil roku 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti dětí notářského úředníka Václava Kupky. Od roku 1872 žila rodina v Dobrušce, kde otec získal místo obecního tajemníka. Po ukončení základní školy nastoupil mladý František do sedlářské dílny Josefa Šišky. Ten byl byl velkým spiritistou a pořádal pravidelné seance, čímž svého učňě nesporně ovlivnil. S výučním listem se však Kupka nespokojil a v roce 1886 se přesunul do Jaroměře, kde ho ředitel řemeslnické školy Alois Studnička připravil ke zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze. Téhož roku byl přijat ke studiu do ateliéru prof. F. Sequense.
V roce 1891 odchází Kupka na Akademie der bildenden Künste do Vídně. Krátce pobývá v Diefenbachově malířské kolonii v Hüttelsdorfu. Roku 1895 se usazuje na Montmartru v Paříži. Studuje na Académie Julian a École des Beaux-Arts, živí se ilustracemi (začíná spolupracovat s časopisem Cocorico) a návrhy plakátů, vyučuje teosofii a působí jako spiritistické médium. Roku 1900 rozvíjí spolupráci s časopisy L'Assiette au Beurre, Canard Sauvage, Temps nouveaux. Vznikají slavné satirické cykly Peníze, Mír a Náboženství. Roku 1902 ilustruje monumentální dílo Elisée Recluse Člověk a země. Získává zlatou medaili za obraz Balada – Radost na Světové výstavě v St. Louis v USA (1904). Roku 1906 se usazuje na předměstí Paříže, v Puteaux, kde setrvá až do konce svého života.
V letech 1905–1909 ilustruje Píseň Písní, Erynie Leconta de Lisle, Aristofanovu Lisystratu a Aischylova Prométhea. Léta 1909–1912 jsou dobou intenzivních studií (Newton, Chevreul, přednášky fyziologie, pracuje v laboratoři biologie na Sorbonně), jež vyústí v historický průlom od zobrazující malby k abstrakci. Na Podzimním salónu v Paříži v roce 1912 představí nepředmětné malby „Amorfa – Teplá chromatika“ a „Amorfa – Dvoubarevná fuga“, z nichž zejména druhá se stala ikonickým dílem počátků abstraktního umění. Roku 1913 v rozhovoru pro New York Times Kupka vysvětlil, že jej zajímají především morfologické jednotky (tvarové prvky určitého typu), a jejich vzájemné vztahy. Spojení protichůdných elementů, jako jsou pravé a zaoblené úhly v jedné malbě, považuje za destruktivní. Podobné platí o barvách, které musí být všechny buď v durové, nebo v mollové tónině. Paralelně se studiem tvarových forem zkoumal izolované působení barevných a světelných hodnot i vzájemné vazby elementárních tvarů a spektrálních barev.
Rok 1914 a vypuknutí první světové války nečekaně přetnulo dobu šťastných malířských objevů. Antimilitarista Kupka se rozhodne splnit svou občanskou povinnost, odchází na bojiště a jako předseda české kolonie v Paříži se plně angažuje za vznik budoucího samostatného československého státu. Po válce se vrací ke svým malířským tématům, jež se rozrůstají do cyklů, inspirovaných na jedné straně pohybem a tvarem živé hmoty, na druhé straně směřujících k přísné geometrii. Zároveň však na sebe bere pedagogický závazek: jako profesor pražské Akademie výtvarných umění přednáší českým stipendistům přicházejícím do Paříže.
Roku 1931 se Kupka stal jedním ze zakládajících členů mezinárodního hnutí Abstraction-Création. O pět let později byl zastoupen na výstavě Kubismus a abstraktní umění pořádané Muzeem moderního umění v New Yorku. Roku 1946 se v pražském Mánesu u příležitosti autorových 75. narozenin uskutečnila velká retrospektiva jeho díla. V tomto roce se Kupka také poprvé zúčastnil Salonu des Réalités Nouvelles, kde pravidelně vystavoval až do své smrti.
Dílo „Studie k Sérii C, V“ je vizuálně opulentně orchestrovanou Kupkovou prací z období, kdy autor začíná být mezinárodně oceňován a s pocitem určitého zadostiučinění vstupuje do pozdní fáze své tvorby. Jejím hlavním východiskem se stala redukce, soustředění se na lapidární elementy, geometrické znaky – vertikální a horizontální linie, čtverce a obdélníky. Kupkův projev se dostává do blízkosti konstruktivního jazyka Mondrianova a van Doesburgova okruhu (Théo van Doesburg ostatně roku 1931 nabídl Kupkovi čestné předsednictví v nově založené mezinárodní skupině „ Abstraction – Création“, které český rodák odmítl jen kvůli zdravotní indispozici).
„Studie k Sérii C, V“ je výjimečné v tom, že stejně jako v celé Sérii C (Kontrasty) tu autor formy zjednodušené v duchu nové geometrie opět záměrně komplikuje, aby vytvořil složitější vztahy reprezentující dynamičnost soudobého světa. Je to fascinující obrazové univerzum vertikál, horizontál a kruhovitých tvarů, stejně jako různorodě rozehraných barev, navzájem si konvenujících a naopak. V realizaci finálního obrazu „Série C, V“ (65,5 × 65,5 cm, soukromá sbírka, 1935–1946) k těmto kompozičním prvkům evokujícím atmosféru soustřeďování i odeznívání pohybu přistupuje ještě výrazný akcent iluzivní hloubky.
Je fascinující, že vzrušující rytmizace „Studie k Sérii C, V“ není závislá jen na vymezeném prostoru vlastního díla, ale podněcuje dynamiku ozvěny v mysli diváka.
VÍCE O DÍLE FRANTIŠKA KUPKY V KOMENTOVANÉ PROHLÍDCE SLOVY HISTORIČKY UMĚNÍ PhDr. REI MICHALOVÉ, Ph.D.
