Harmonie světa a duše Josefa Šímy

Za studií na Akademii výtvarných umění v Praze byl žákem Jana Preislera, jehož tvůrčí schopnosti i otevřenost k novým uměleckým poznatkům ho hluboce ovlivnily. Souběžně studoval na pražské a později brněnské technice – prohloubení znalostí přírodních věd, matematiky a fyziky „poskytlo jeho básnickému duchu pevnou infrastrukturu a orientovalo ho k vědeckému myšlení, jehož bude užívat jako podivuhodného nástroje stavební reflexe, kterou bude upřesňovat svou intuicí“ (Monique Fauxová). František Šmejkal a další teoretikové (J. Kotalík) poukázali na to, že v raných krajinách působil na Josefa Šímu také vliv Antonína Slavíčka. Jestliže tento vliv byl v první fázi poněkud vnějšího rázu, plně se projevil v Šímově pozdním díle navázáním na Slavíčkovu práci se světlem v obrazech nesmírně oduševnělého výrazu.

Obraz sestává ze dvou plánů, přičemž zadní je vibrujícím světelným prostředím, které v ústředním obdélném tvaru upomíná na autorův cyklus „Orfeů“. První plán, pojednaný velmi sugestivně karmínovými horizontálními pruhy, má doslova performativní ráz. Takový charakter měly i obrazy Marka Rothka. Toto srovnání není od věci, neboť oba autoři se výtvarně vyjadřovali co možná nejobecněji, a přesto si uchovávali vazbu k mýtům. Jestliže Mark Rothko tvrdil: „Přemýšlím o svých obrazech jako o dramatech; tvary v obrazech jsou účinkující. Byly vytvořeny pro potřeby skupiny herců, kteří jsou schopni jednat dramaticky bez rozpaků a provádět posunky bez hanby… Ani čin, ani herci nemohou být předpokládáni nebo popsáni dopředu. Začínají jako neznámé dobrodružství v neznámém prostoru.“ V tomto duchu můžeme přistupovat také k této Šímově malbě.

Josef Šíma zkoumal skutečnost zevnitř a podal o ní lyrické svědectví. Odkrýval její vnitřní zákony, které vyjadřoval výtvarným znakem. Nosnou myšlenkou jeho tvorby byla snaha vyjádřit jednotu světa, k jejímuž hledání ho přiměl někdejší zážitek úderu blesku, jehož oslnivé světlo mu tuto pralátku symbolizovalo. Svá díla označoval básnickými příměry, které vystihovaly obsahovou i formální celistvost jeho filozoficko-poetického záměru.

Šímova plátna nesou v každém období vůdčí myšlenku, která přes rozrůzněnost a rozvětvenost jeho projevu vyrůstá z jednoho hlavního zdroje – z vědomí jednotnosti struktury kosmu a sounáležitosti jeho částí. V řadě posloupných zastavení nad přírodními zákonitostmi sleduje autor prostupování veličin: zrod a bytí, vznik hmoty a její energii, duchovní základ jevů, jednotlivosti a celek, vzájemnou závislost biosféry, klid a pohyb, trvání a proměnu, posloupnost času i rozměry prostoru, souvislost současnosti s minulostí, intuicí porovnávanou skutečnost, stav vědomí i podvědomí, racionalitu i imaginaci.

Sám se roku 1959 vyjádřil v soukromém dopise: „…syžet mého malování je světlo a jednota všech věcí. A jednota všech věcí je jednotnost hmoty, jejímž nejsubtilnějším projevem je světlo – světlo nikoliv jako záhadné fluidum osvětlující předměty, nýbrž jako síla tvořící existenci předmětů…“ 

"Kapky světla" lze přiřadit k pozoruhodnému, morfologicky bohatému cyklu „Kapky světla“ (1957–1958). Šíma zde s neobyčejnou výtvarnou delikátností zachytil vibrující světelné prostředí, jež se zhušťuje do koncentrovaných energetických jader.

Na vzdělání Josefa Šímy měl největší vliv jeho otec, sám profesor kreslení, který pro svého syna vybral v roce 1909 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Mladý Josef však již po roce studia přestoupil na Akademii výtvarných umění, rok strávil také na Vysokém učení technickém v Brně. Jeho vzdělávání narušilo vypuknutí války, po jejímž skončení si zařídil svůj vlastní ateliér. V roce 1920 odcestoval do Francie, kde nakonec setrval do konce života.

Ač byl Josef Šíma v průběhu své kariéry členem Devětsilu, skupiny Le Grand Jeu, Umělecké besedy či SVU Mánes, uchovával si svou tvůrčí nezávislost. Z řady moderních směrů se jednoznačně nepřiklonil k žádnému, zůstával věrný svému pohledu na umění, který by se dal zjednodušeně označit za senzuální či poetický. Od témat městských, která byla typická pro jeho počáteční tvorbu, obrátil pozornost k imaginativnímu univerzu, jehož základním stavebním kamenem se v symbolické rovině stal pojem prvotní jednoty, reprezentovaný pratvary jako např. vejce či krystal.

V díle „Vlády pitomosti“ ztvárnil Josef Šíma mimořádně výmluvně korunovanou hloupost, doprovázenou groteskně zpitvořenými koňskými tlamami (koně symbolizují chaos a zánik). Vytvořil mimořádně výmluvnou alegorii, jež je obsahovou aktuálností v jeho díle zcela mimořádná.

Výjimečnost Šímovy „Vlády pitomosti“ podtrhuje i fakt, že pochází z jedné z nejvýznamnějších zahraničních sbírek českého moderního umění, kterou vybudoval Roy Henry Cullen (1930–2014), správce ropného impéria Quintana Petroleum Company a filantrop, a jeho žena Mary, v americkém Houstonu. Tvořily ji především malby, ale i fotografie, koláže, knihy a umělecké sklo z období od počátku 20. století až po 40. léta, zastoupené pracemi autorů Skupiny 42. K největším skvostům sbírky patřily díla Františka Kupky, Toyen, Jindřicha Štyrského, Karla Teigeho a právě i Josefa Šímy.