Josef Šíma

Josef Šíma se narodil se roku 1891 v Jaroměři. Jeho otec učil kresbu a malbu na tamní řemeslnické škole, kterou navštěvoval například i František Kupka. 

Velký vliv na Šímovu tvorbu v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1911-1914), měl profesor Jan Preisler a Vlaho Bukovac. Šíma byl nadán nejen umělecky, ale souběžně s Akademií studoval i techniku. Jeho záliba v matematice i geometrii se pak odráží v celém jeho díle. 

V roce 1920 se Šíma dostává do Francie, kde v Hendaye na francouzsko-španělském pomezí přijal zaměstnání kresliče kostelních oken. Roku 1921 se přesunul do Paříže, kde následně vytvořil celé své umělecké dílo. Ani poté, co se ve Francii natrvalo usadil, nikdy nepřerušil styky s vlastí a jako člen Devětsilu se účastnil kulturního dění v Československu.

V letech 1924-1925 prošel Šíma krátkým abstraktním obdobím. Klíčové následně bylo jeho setkání s mladými francouzskými básníky s nimiž spoluzaložil slavnou uměleckou skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra) (1927-1932). Skupina měla velmi blízko i k surrealistům. Na základě revolty a patafyziky se skupina pokoušela prozkoumat snový svět pomocí mystických textů a užívání drog. Její členové vydávali také časopis a organizovali výstavy. Společenství "Le Grand Jeu" Šímu výrazně ovlivnilo v jeho nadcházející výtvarné poetice, kdy se začaly rodit autorovy první imaginativní obrazy. V té době Šíma dospěl k výtvarné formulaci svého vnitřního světa založeného na filozofickém monismu.

Vůdčí osobnost skupiny, básník Roger Gilbert-Lecomte, stavěl Šímu na roveň Pabla Picassa, Joana Miró či André Massona.

V pozdní fázi svého díla, po roce 1950, dospívá Josef Šíma k druhému tvůrčímu vrcholu. Hlavním tématem jeho nových maleb a kreseb se stalo světlo pojímané jako základní energetická matérie i psychická realita. Toto světlo doslova prozařuje celý obrazový prostor v nové vizi jednoty, k níž Josef Šíma směřoval celý život. Šíma v celé své tvorbě sledoval fascinující spektákly přírodních zákonitostí a křížení veličin: zrození a bytí, vznik hmoty a její energii, duchovní zázemí jevů, vzájemnou závislost biosféry, klid a pohyb, trvání a proměnu.

Jak uvedl jeho dobrý přítel a jeden z nejvýznamnějších teoretiků umění 20. století, americký kunsthistorik litevského původu Mayer Shapiro (1904-1996): „Neznám žádného jiného malíře, který by si s takovou čistotou a vytrvalostí udržel (…) kontemplativní postoj, který je častější u básníků než malířů.“