24Otakar Slavík

1931 – 2010

Mirek

Celá Slavíkova malířská tvorba se v podstatě konstituuje na dvou základních pilířích, na barvě a figuře. Tím navazuje na tradici moderní malby, speciálně její koloristickou linii, v níž pro Slavíka hlavní roli sehráli v evropském prostoru P. Bonnard a H. Matisse, v českém umění pak J. Preisler nebo J. Prucha. Specifickým a neortodoxním způsobem se Slavík vztahuje k problému „figuralismu“. V době, která začínala figura prožívat a promýšlet v nových možnostech, dospívá k osobitému pojetí figury, které nevychází z příběhu, z nasazení postavy do kritických pozic, jak předpokládaly kupř. la figuration narrative anebo pop-art, není ale ani úplným popřením příběhu, jak dokládají Slavíkovy silně „tematizované“ obrazy tanečnic, kulisáků nebo provazolezců. Figuru nemaluju. Figura musí vzniknout během procesu malování, říká Slavík. Nová figurace vyrostla na půdě krizového stavu moderního světa. Má v sobě cosi z tíživého pocitu životní absurdity, rozpadu hodnotových hierarchií…