Otakar Slavík

Narodil se v prosinci 1931 v Pardubicích. Vystudoval kamenosochařskou školu v Hořicích a Vysokou školu pedagogickou v Praze, obor výtvarná výchova u prof. Martina Salcmana, kterému tehdy dělal asistenta Zdeněk Sýkora. 

Do umění Slavík vstoupil v očích kritiků jako outsider, solitér. Jeho nezařaditelnost k určitému uměleckému programu byla v jistém směru odsuzována, avšak na druhou stranu představovala originální projev. 

Otakar Slavík věnoval pozornost tradičnímu pojetí moderního umění, převážně figurativní malbě založené na intenzivním míchání barev. Zpočátku se v jeho díle slně projevuje vliv prvotních sochařských a modelářských zkušeností.

Umění se pro něj velmi rychle stalo posvátné a nechtěl být jako umělec jakkoli závislý na režimu, proto se po promoci (1955) nechal zaměstnat jako kulisák v Národním divadle. V různých dělnických profesích následně pracoval více jak 25 let. 

Koncem 60. let se stal členem skupiny Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Postupem času vypracoval si Slavík velice osobitý způsob projevu a jeho tvorba začala být očima současného umění vnímána, jako nová figurace v rámci české výtvarné scény. První výstava takto chápaného umění proběhla v roce 1969 v pražské galerii Mánes, na které mimo jiné vystoupili přední umělci tehdejšího výtvarného dění, kromě Slavíka to byli: Adriena Šimotová, Jitka Válová, Květa Válová, Jiří Kolář ad.

Po podpisu Charty 77 čelil Slavík velkému tlaku ze strany úřadů. V roce 1978 jej zastihl infarkt myokardu a v následujícím roce byl vyloučen z Fondu výtvarných umění. To znamenalo nejen obtíže při získávání pláten a barev, ale především ztrátu statutu umělce a riziko, že bude stíhán za příživnictví. Návratu k manuální práci nebyl ze zdravotních důvodů také schopen, a proto v roce 1980 s manželkou využil možnosti azylu ve Vídně, kde i roku 2010 zemřel.