Olbram Zoubek

Olbram Zoubek se narodil v Praze, kde byl jako dospívající rok v totálním nasazení v pražském podniku na Letné (1944-1945). V květnu 1945 se účastnil se zbraní v ruce Pražského povstání na barikádách kolem budovy Rozhlasu. Po konci války nastoupil ke studiu na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Josefa Wagnera. Během studia potkal i svou první ženu, významnou českou umělkyni Evu Kmentovou. 

Kariéru umělce Olbram započal v roce 1951, nejdříve jako restaurátor, kdy se specializoval na kamennou plastiku a renesanční sgrafito. Figuroval jako člen Svazu českých výtvarných umělců, skupiny Trasa i ve znovuobrozené Umělecké besedě.

Kromě své výtvarné činnosti působil v letech 1976-1982 i jako profesor sochařství a externista pro obor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Hlavní inspirací pro práci Olbrama Zoubka se stalo umění starověkého Řecka se svou antickou kulturou a dědictvím. Věčným námětem mu byl člověk a lidské tělo. Zpravidla netvořil ani portréty ani podobizny skutečných osob. Jak sám v roce 1995 uvedl: „Většinou mne zařazují do moderního proudu. I já se tak cítím. Žiji v této době, prožívám současné události, jsem vystaven dnešním tlakům. (…) Ale současně se neustále vztahuji k minulému, opírám se o tradici, cítím to, co bylo před námi. (…) Když se tak rozhlížím po svém ateliéru, vidím, že jsem vlastně tradiční. Dělám lidi, lidské postavy jako se dělaly od nepaměti. (…) A i náměty mám tradiční. Dokonce archaické. Skoro ve všech sochách se vracím k mýtům. Hledám v nich klíč i pochopení současnosti. Klíč k pochopení sebe sama a svého místa ve světě. Vracím se k pramenům evropské kultury. (...).“

Charakteristickým rysem Zoubkových plastik jsou zejména vertikální figury s dlouhým, protaženým tělem. Specifickým rysem je i jejich rozrušený povrchu, kterého autor dosáhl finálním dolepováním a odštěpováním hlíny. Zpracované modely poté odléval do olova, cínu nebo osinkocementu. Části svých soch jako například vlasy nebo šaty také pozlacoval. Dalším materiálem, který sochař často používal je červený cement. 

Olbram Zoubek se zaspal do historie i ve spojitosti s umělcovým tajným odlitím posmrtné masky Jana Palacha (1969). Komunistický režim proti této akci tvrdě zakročil.

Zoubkovi bylo kromě restaurování zakázáno na dalších dvacet let tvořit, vystavovat i cestovat. Tak se umělec dostal na zámek v Litomyšli, kde strávil sedmnáct sezón a kde se společně s Václavem Boštíkem věnoval restaurování renesančního zámku. Po pádu komunismu se vrátil zpět do Prahy, aby znovu tvořil a vystavoval.

Zoubek a jeho dílo došlo velkému uznání ještě za autorova života, jmenovat lze například: Národní cenu České republiky (1990); dále Medaili za zásluhy I. stupně (1996), ad.

V současné době je umělcovo dílo zastoupeno v mnoha významných veřejných i soukromých sbírkách.

Olbrama Zoubka lze právem řadit mezi jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století.