Čestmír Kafka

Umělec původem z Jihlavy na Vysočině, byl ve své tvorbě zpočátku silně ovlivněn surrealismem, nicméně po druhé světové válce odchází do Prahy, kde se zapíše do malířského ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Zde se seznámil se svými budoucími kolegy a zásadními osobnostmi výtvarného a kulturního světa. 

Byli to právě absolventi Fillova ateliéru, kteří roku 1954 založili již zmíněnou skupinu Trasa – v níž svou tvorbou a aktivitami ostře vystupovali proti totalitním tendencím tehdejšího režimu a hlásili se k sounáležitosti evropského umění. Mezi členy a zakladatele Trasy patřili vedle Čestmíra Kafky i Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Zdeněk Šimek, Karel Vaca, Jitka Válová, Květa Válová a Olbram Zoubek. 

Snad mezi nejznámější a sběratelsky nejvýznamnější Kafkvy obrazové cyklu patří tzv. „Bílé obrazy“ neboli „Bílé krajiny“ z počátku 70. let. Poprvé se v umělcově tvorbě objeví kolem roku 1968, přichází po etapě strukturálních (s jistou dávkou expresivních) obrazů.  

Hladká bílá plocha těchto děl se Kafkovi stala projekční plochou pro sublimované vzpomínky v podobě černě formulovaných objektů. Jakási torza zmizelých architektur trčící v prázdném prostoru, kde kdysi býval úplně jiný svět. V bílých obrazech dává umělec znovu slovo imaginaci, snové představě, i když už dávno ne surrealistické.

Navzdory sílícím politickým tlakům 70. let Kafka ve své činnosti, a to nejen výtvarné, nepolevoval. Výrazně se angažoval a spolupracoval na neoficiálních výstavách i samizdatových sbornících. 

Roku 1970 se účastnil i výstavy v československém pavilonu v Ósace. Právě po této japonské zkušenosti, se do Kafkovy tvorby začal silně vepisovat grafického element. 

Rovněž si z Japonska odnáší nové zkušenosti se strukturou a hmotou, které v něm začnou rezonovat a do jeho tvorby prosakovat na sklonku umělcova života v letech 80., kdy tvořil převážně asambláže přírodních materiálů jako např. trávy, kořeny nebo prach. 

Umělec umírá v Praze roku 1988.

Kafkova dovednost pro kladení otázek a hledání odpovědí na problémy historického času byla mimořádná. V prvé řadě je důležité vědět, že Čestmír Kafka byl osobou nesmírně vzdělanou. Byl znalcem české i světové literatury, mohl citovat z Franze Kafky stejně jako z Karla Hynka Máchy. Poezii znal jako prózu, společenské vědy jako vědy přírodní. Studoval historii, filozofii, estetiku, umění výtvarné i konceptuální, Miróa i Duchampa. Orientoval se na velké osobnosti, vnímal kvality T. S. Eliota nebo Jamese Joyce a Alfreda Jarryho. Jeho pozornosti neunikla ani hudba, zvláště v podobě díla Gustava Mahlera. 

Setkání se švýcarským historikem Jacobem Burckhardtem, jmenovitě s jeho dílem Die Weltgeschichtliche Betrachtungen (Úvahy o světových dějinách), mu pomohlo rozloučit se s obecnou představou trvalého pokroku. Rozhled po světové kultuře nutil umělce klást na svoji tvorbu maximální nárok. Když se ve světě vzedmula vlna abstraktního malířství, bylo třeba na ni reagovat. Kafka se vyrovnal se strukturální abstrakcí po svém, v duchu svého racionálního založení. Navzdory pronikavému intelektu nebyl Kafka myslitelem, který se nechá unést dokonalostí pojmové práce. Byl především výtvarníkem. Umělcem, který se vyjadřuje řečí výtvarné formy a který miluje její krásu. Měl jedinečný smysl pro výtvarnou hodnotu materiálů, pro jejich schopnost tlumočit nepojmenované obsahy.   

Kafkův přínos pro české umění je především v důrazu na výtvarnou kvalitu a na významu plnost díla. Jeho úsilí se soustředilo na výtvarný znak, jako reprezentanta významuplného světa. Ze soustavného průzkumu nosnosti tohoto znaku vyrostlo dílo, které svou organičností nemá mnoho obdob v našem umění.