Tvorba Václava Špály - jednoho z nejvýraznějších představitelů české umělecké avantgardy, se řadí ke klasickým a prověřeným hodnotám výtvarné kultury dvacátého století. Lze říci, že žádná sbírka českého moderního umění není bez jeho zastoupení kompletní. Nenechte si ujít tuto jedinečnou možnost vydražit si jeho dílo u příležitosti naší březnové aukce.
5/3/2023 - Topičův salon - 90. AUKCE EXKLUZIVNÍHO VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ
Václav Špála svou nepopiratelnou oblibou už během svého života doslova naplnil titul národní umělec, který jako jeden z prvních v roce 1945 obdržel. Vytvořil si nezaměnitelný malířský styl, živený kubistickou, fauvistickou i expresivní tradicí, vyznačující se úderným rukopisem a živou, velmi specifickou barevností, omezenou na několik úderných tónů, svědčící o jeho tvůrčí vášni. Temná modř se stala natolik charakteristickým rysem jeho malby, že zpětně získala adjektivum „špálovská“.
Narodil se roku 1885 ve Žlunicích na Jičínsku v rodině cihlářského mistra. Pocházel z devíti sourozenců. V roce 1904 se rodina přestěhovala do Sobotky. Raná studia absolvoval na Odborné škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Později přesídlil do Prahy, kde nejprve navštěvoval soukromou malířskou školu Ferdinanda Engelmüllera a neúspěšně se pokoušel o studium na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, k profesorům Bukovacovi a Thielemu, kde setrval do roku 1909.
Za studií na pražské Akademii výtvarných umění se Špála se sešel s většinou avantgardních představitelů své generace (E. Filla, B. Kubišta, A. Procházka, B. Feigl, V. Beneš, V. Nowak, O. Kubín). Moc se ale studiu nevěnoval, protože tamní konzervativní způsob výuky mu vůbec nevyhovoval. Profesor Franz Thiele mu také napsal dost nelichotivé vysvědčení: „Pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím cílům“. Toto „rebelství“ však uchránilo čistotu Špálova výtvarného talentu.
Podniká cesty do Dalmácie (1906, 1910), jež umocní jeho smysl pro zářivé barvy, a také do Paříže (1911), kde pozná kubismus v plném rozvoji. Roku 1912 se vrací do SVU Mánes, odkud vystoupil kvůli členství v progresivněji orientované Skupině výtvarných umělců. Vznikají stěžejní obrazy „Venkovanka“ a „Koupání“. Po válce se stává členem skupiny Tvrdošíjní. Roku 1923 podniká třetí cestu na Jadran. Výsledkem opakovaných pobytů v Srbsku na Berounce v letech 1925-1926 jsou obrazy tzv. „zeleného období“. Plátna plné tvůrčí zralosti, ztvárňující krajiny z břehů řek Vltavy a Otavy, ovládá výrazný akord v odstínech ultramarínu a pruské modře (tzv. „modré období“ let 1927-1929).
Pro třicátá léta jsou typická četná květinová a ovocná zátiší. Roku 1935 se v SVU Mánes koná autorova souborná výstava u příležitosti jeho padesátin. V letech 1941-1942 vzniká cyklus krajin z Posázaví. Roku 1945 obdržel Václav Špála jako jeden z prvních titul Národní umělec.
Přestože v očích veřejnosti jsou nejznámější jeho malířsky i tvarově opulentní kytice, proslavil se neméně svými kubizujícími figurálními kompozicemi či krajinami v nádherných harmoniích zeleno-modré (tzv. zelené období, 1923-1926) či až v záplavě dechberoucí modře (tzv. modré období, 1927-1930). Špálova modrá vyjadřuje nebeskou čistotu, průzračnost vod, pomněnkové oči dívek a pradlen. Ohnivý dvouzvuk dotváří červená, barva životní síly a energie, barva hlíny, z níž se vypalují cihly – umělcův otec byl cihlářem.
1933 // olej, plátno // 81 ✕ 65 cm
Václav Špála maloval obraz „Kytice ve džbánu“ ve šťastném a úspěšném období, v době, kdy mu bylo osmačtyřicet let. Květiny, ztvárněné jako ústřední motiv na tomto obraze, symbolizovaly Václavu Špálovi krásu, svěžest, jas a životní pohodu. Soustředění se na tento zdánlivě prostý námět vyplynulo zcela přirozeně z jeho intenzivního zájmu o přírodu. V jedné ze svých úvah se vyznal, jak ho znovu a znovu inspiruje letní krajina, vonné květy ve váze či zátiší s ovocem, jak citově prožívá barvu a spojuje ji se vzpomínkou a hudebností. Byla to mocná vlna vitalismu, na níž se celá jeho tvorba nesla a která také plně prostupuje obrazem.
Toto dílo se vyznačuje mimořádnou výrazovou plností v bohaté tvarové i prostorové stavbě. Bílý porcelánový džbán s jemným florálním motivem je umístěn na stole s autorovou oblíbenou karpatskou dekou a nese druhově bohaté květinové aranžmá. Barevnou opulenci kytice umně zklidňuje pozadí, držené v okouzlující, tónově odstupňované špálovské modři.
Obraz „Kytice ve džbánu“ je krásnou, reprezentativní, klasickou Špálovou kyticí, jež kodifikuje výtvarný názor, k němuž malíř dospěl na vrcholu své zralosti.
1930 // olej, plátno // 44,5 ✕ 33 cm
Obraz „Konvalinky ve flekaté vázičce“ je krásným Špálovým květinovým zátiším z vrcholné fáze jeho tvorby. Malířův hymnus na přírodu se ve slavném modrém období nepromítl pouze do monumentálně cítěných krajin, ale vtělil se též do děl komornějšího vyznění. Právě v tématu kytic, systematicky rozvíjeného od let 1927-1928, se nejpříznačněji zračí jeho senzuálně zabarvený poměr ke světu. Květiny, reprezentující bohatost a svěžest přírody, lákaly autorovy smysly a dávaly jeho paletě možnost rozehrání výrazných barevných harmonií.
„Konvalinky ve flekaté vázičce“ je při komorním rozměru neobyčejně hutné jak v koloritu, tak v celkové výtvarné skladbě. Autor se zde dopracoval zcela originální modifikace principů fauvistické malby. V rukopise se uplatňuje pádný rytmus úhrnných forem, definovaných čistou barvou a místy uzavřených konturující linií. Velmi sugestivní a svým způsobem ojedinělá je v tomto zpracování Špálova oblíbeného motivu koncepce pozadí, kdy sytá modř, jíž se po zásluze dostalo přízvisko „špálovská“, nabývá v kontrastu s volně kladenou červení doslova polo-abstraktního charakteru.
1926 // olej, plátno // 50 x 61,5 cm
Špálova tvorba dvacátých let se nesla na výrazné dobové vlně oslavy přírody a smyslových prožitků. Velmi výraznou inspirací pro něj byla především letní krajina, zejména z oblasti Srbska u Karlštejna, případně dalších lokalit (Posázaví, hrad Potštejn v Orlických horách, Beskydy, Panský mlýn u Písku, Červená nad Vltavou v jižních Čechách atd.), krajina v jeho tvůrčím vidění fauvisticko-expresivně orchestrovaná - sám hovořil o citovém prožívání barevných tónů a jejich propojení se vzpomínkami a hudebností.
V souladu s výše řečeným, lze obraz "Skály u Berounky" vřadit k nejkoherentnějšímu souboru Špálova malířského vitalismu z okolí Srbska na Berounce (1925-1926). Jde o výtvarně velkorysou práci, formovanou v úchvatném postkubistickém rukopisném rytmu, která vznikla z okouzlení mohutnou geologickou formací šedo-červených skal, majestátním klidem pozvolna tekoucí řeky a vznešeností vzrostlé vegetace kolem jejího meandru. Je to fascinující vizuální rým země, nebe a vodní hladiny, proměněný v zákonitý řád obrazu.
Načítám aktuální verzi stránky.
