V následujících odstavcích si představíme dvě díla vám velmi dobře známého multipotenciála Emila Filly (1882-1953), vůdčí osobnosti české avantgardy, bez jejíž mnohostranné tvůrčí aktivity si nelze středoevropskou kulturu dvacátého století představit.
Emil Filla byl neobyčejně všestranným umělcem – malířem, kreslířem a grafikem, zároveň ale i sochařem, teoretikem, znalcem a sběratelem umění, redaktorem a organizátorem českého výtvarného života v době mezi dvěma světovými válkami. Byl kolosální figurou, která po počátečním expresivním období zůstala celoživotně věrná kubistické estetice, byla ji schopna modifikovat a v jejím rámci zkoumat rozličné eventuality ztvárnění skutečnosti.
Emil Filla se nebál rozšiřovat „dobytá území“ popouštěním uzdy malířskému temperamentu či jindy téměř puristickou, konstruktivní čistotou – nutila ho k tomu tvůrčí „posedlost“ a bezesporu i jeho ústřední role mezi vyznavači moderních snah. Tím, že se v našem výtvarném životě uplatňoval nejenom jako tvůrce, ale i jako iniciativní organizátor a vůdcovská autorita, měl příklad jeho díla pro zaměření nemalé části českého meziválečného umění velký stimulativní dosah.
Obraz „Zátiší s rybou a omáčníkem“ je autorsky nezpochybnitelnou a sběratelsky exkluzivní prací Emila Filly. Představuje nejenom bravurní realizaci jeho pozdního, smyslově cítěného syntetického kubismu v monumentálním, záměrně výrazně podlouhlém sudkovském formátu, ale současně je vtělením celého jeho morálního kréda, manifestací umělecké svobody v historicky vypjaté době, která i tuto svobodu zakrátko zase nadlouho omezila. Ve své knize „O svobodě“ (1947), kterou Filla vydal rok před vznikem tohoto obrazu, příznačně píše: „Jsem malíř a k tomu člověk a snažím se býti jedinečným člověkem s pokorou vůči sobě a s láskou vůči světu a ke světu a jako takovému nezbývá mně nic jiného než změřit, myslet, přemýšlet, tvořit a cítit všechno na světě přes něco, co mne vždy může zabezpečit a dáti záruku jasného odhadu, a to je vedle metamorfóz stylů, metamorfóz linií, barev a světla i tvarů také moje utrpení z nesvobody.“
Obraz „Zátiší s rybou a omáčníkem“ je reprezentativní galerijní prací Emila Filly z období, jež bylo jakýmsi prolomením „příšer“, „vášní“, „neklidu“ a „běsnění“, které stravovaly autorovu duši v období věznění v koncentračním táboře Buchenwald po celou dobu druhé světové války. Na rozdíl od Josefa Čapka, zatčeného gestapem na začátku války ze stejných důvodů (příslušníci české inteligence), který v koncentračním táboře Bergen – Belsen podlehl tyfové epidemii, Emil Filla věznění přežil, i když údajně prodělal šest infarktů. Po osvobození dostal od lékařů nařízený téměř roční klid, byl upoután na lůžko, s prkénkem na kolenou kreslil a vytvářel grafiku.
V červnu roku 1946 se konečně mohl vrátit k malířskému stojanu a s novým přílivem vitality a tvůrčího chtění (utlumovaného po více než šest let) začal současně rozvíjet všechny námětové oblasti, které byl nucen opustit: na jedné straně vytvářel monumentální obrazy na témata českých a slovenských lidových písní, figurální práce, v nichž navázal na přerušenou linii velkého cyklu třicátých let, a v neposlední řadě neobyčejně rozmanitá pozdně kubistická zátiší velkorysého výrazu, nádherně malířsky cítěná v hutné barevné hmotě.
Vnitřně koherentní a přitom tak výrazově bohatý soubor Fillových zátiší, v nichž se autor s neobyčejnou tvůrčí chutí, jež z děl doslova vyvěrá, po všech prožitých strastech vrátil k intimitě domácích chvil a poklidu rodinného bytí, vznikal v letech 1947–1949. Ve většině případů se jednalo o plátna menšího či středního formátu. Předložené „Zátiší s rybou a omáčníkem“ je v rámci této kolekce jedno z rozměrově velkorysých. Důležitou roli v něm hraje sám výrazně horizontální formát.
Je to již náznak geniální symbiózy, která se rozvinula mezi Emilem Fillou a fotografem Josefem Sudkem, který právě na konci čtyřicátých let svými fotografiemi panoramatickou kamerou (v Sudkově žargonu tzv. „jitrnicemi“ inspiroval malířovy kresby Českého středohoří – jsou stejně protáhlé, jako posuzovaný obraz. Sudek navštěvoval Fillu na zámku v Peruci, kde výtvarník po únoru roku 1948 převážně žil a tvořil, a kde také s největší pravděpodobností „Zátiší s rybou a omáčníkem“ vzniklo. Předměty, jež se na obrazech Emila Filly z této doby objevují, můžeme najít také na Sudkových snímcích zátiší vytvářených v interiérech zámku.
Například na jeho fotografii „Zátiší se snídaní“ (1949–1951) je zachycen omáčník patřící mezi Fillovy oblíbené věcné „modely“, který se také stal jednou z dominant posuzovaného obrazu.
Dílo „Lev sápající koně“ je Fillovou autentickou, výrazově neobyčejně bezprostřední, symbolicky výmluvnou kvalitní prací z autorova významného protiválečného a protifašistického cyklu, jímž umělec varoval před nastávající a nastalou historickou situací – „Boje a zápasy“ jsou alegorií přepadení či záhuby. Zatímco v olejomalbách původní podnět zápasu s temnými mocnostmi prošel složitějším tvůrčím procesem, v akvarelech, jako je dílo „Lev sápající koně“, se Emil Filla vyjadřoval s ojedinělou měrou tvůrčí bezprostřednosti, což se reflektuje především ve vystupňovaném účinku dynamické linie a volně cítěné koloristické složce. Autorovi se tu podařilo realizovat ojedinělou syntézu reálných prvků z živočišné říše v kompaktní obrazový organismus, jehož plastickoprostorové hodnoty zkoumal v téže době také ve formě reliéfu. Tato sochařská paralela byla dána nesporně tím, že původní výtvarný podnět přinesl malíři průzkum skytského umění – pracně modelovaných dekorativních památek tzv. stepního zvířecího stylu.
Fillovy práce z cyklu „Boje a zápasy“ vysoce vyzdvihl Vincenc Kramář, který kromě poukázání na jejich alegorické a výtvarné kvality mimořádně trefně napsal: „Je až něco příšerně laskajícího v rozkoši šelmy, (…), jak objímá vzpínajícího se koně tlapami s drápy pevně zaseknutými. Jakýpak boj a zápas! Ani na odpor není pomyšlení u takového překrásného a do boje s přírodou skoupě vybaveného zvířete. (…) Jen v úniku by byla spása, ale na ten je pozdě… (…) A nevzpíná se divě i kůň jen splašený a vystrašený, smýkající člověkem, který se ho snaží zadržet? Také jakýsi zápas, ale jeho smyslem je pouhé zkrocení a utišení zvířete.“
