JAN HENDRYCH | 90 a vzpomínka na paní Hedu Ilečkovou – Hendrychovou

JAN HENDRYCH / 90

Sochař Jan Hendrych (*1936) patří ke generaci sochařů, kteří na uměleckou scénu nastupovali v šedesátých letech 20. století a většinu svého života tvořili v nehostinných dobách normalizace a totalitního režimu. Navzdory nepříznivým podmínkách si tito autoři dokázali uchovat svobodný umělecký názor a nalézat možnosti, jak uživit sebe i své umění. Jan Hendrych měl to štěstí, že se živil jako restaurátor sochařských památek, zejména barokních, což z taktických důvodů vykonával pod cizím jménem. Restaurátorská činnost se mu stala zdrojem obživy, ale také důležitým pramenem podnětů, inspirace a cenných zkušeností pro volnou uměleckou práci. Respekt k tradici, minulosti a dědictví více než tisícileté evropské kultury zůstává typickým rysem Hendrychovy tvorby, který jasně vypovídá o sochařově erudovanosti a přirozené pokoře k tvorbě předchozích generací. Jeho plastiky i reliéfní práce, ať již provedené v sádře nebo odlité do materiálu, stejně jako soubor děl z pálené hlíny vytvářený po dobu posledních několika let dokládají umělcův smysl pro navození historického a filozofického kontextu díla, ale také jeho neutuchající vztah k technologickému a výrazovému experimentu.

Výstava v Klubu Topičova salonu připravená k příležitosti umělcových 90. narozenin, představuje Hendrychovy práce z časového období od sedmdesátých let až po letošní rok. K výrazným dílům z poslední doby patří zejména soubor betonových reliéfů, v nichž umělec navázal na informelní reliéfy ze 60. let, avšak tvaroslovně dospěl až na samotné pomezí abstrakce (Reliéf I–V, 2023). Stejně tak v nejnovější trojici figurálních plastik Vozíčkáři (2025–2026) se Hendrych názorově obrátil k plastikám s tematikou čtenářů novin a pijáků piva z konce šedesátých let, ovšem svým zvýšeným důrazem na expresivitu výrazu, syrovost a přímočarost využitého materiálu zde docílil ještě silnějšího napětí mezi jadrným humorem a hlubokým existenciálním rámcem. Obdobnou syrovost Hendrych využil i v souboru komorních plastik z pálené hlíny, který začal vytvářet krátce po smrti své manželky, keramičky Hedviky Ilečkové-Hendrychové (1940–2024), kdy hledal cesty k vyrovnání se se ztrátou milované osoby. Soubor, který aktuálně čítá kolem čtyř desítek děl, umělec stále rozvíjí dál, a přestože pracuje v komorním měřítku, nikterak neslevuje z vnitřní monumentality soch. Hendrych se v nich navrací k motivům, které provázejí celou jeho profesní dráhu – figurám, zvířatům, mostům, studnám, bránám ale také kráterům nebo mrakům, v nichž oživuje své dosavadní úvahy a reviduje je v pokoře k času i svému celoživotnímu dílu.

Ilona Víchová, 2026

Vzpomínka na paní Hedu Ilečkovou-Hendrychovou

Součástí výstavy Jana Hendrycha je vzpomínka na umělcovu ženu Hedviku Ilečkovou-Hendrychovou (1940–2024). Tato zajímavá kreslířka, keramička a sochařka vytvořila kromě řady komorních plastik i několik větších realizací pro veřejný prostor. Nejznámější jsou zvířecí figury z pálené hlíny vzniklé ve vazbě na prostředí mateřských škol. Plastiky se vyznačují osobitou tvarovou stylizací založenou na úzkém vztahu mezi barevnými zásahy (pruhy, skvrny) a samotnou modelací. Celkovým výrazem a jemnými prvky hravosti se tyto plastiky přibližují dětskému světu, aniž by byla oslabena jejich sochařská kvalita. Jelikož Hedvika během svého života neusilovala o veřejné prezentace své tvorby a jako mnoho dalších sochařek upozaďovala svůj výtvarný talent před péčí o domácnost a rodinu, jejímu dílu se nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužilo. Nyní, s odstupem několika let po autorčině odchodu si výtvarný odkaz Hedviky Ilečkové-Hendrychové připomínáme, a sice komorní expozicí, která není jen profesionálním počinem, ale především projevem lidské úcty.

Ilona Víchová, 2026