Monumentální Sýkorův liniový obraz představujeme v Topičově salonu.

Obraz s názvem „Linie č. 90“ je sběratelsky exkluzivní, autorovu tvorbu maximálně reprezentativně zastupující prací Zdeňka Sýkory, jedné z nejvýraznějších a nejoriginálnějších osobností evropského umění druhé poloviny dvacátého století, světového průkopníka ve využití počítače jako pomocného nástroje při komponování výtvarného díla. 

Uvedené spojení tvůrčí činnosti a počítače mělo ve svých počátcích, v šedesátých letech, mnoho odpůrců, zejména z důvodu přesvědčení, že umělá inteligence by mohla potlačit lidskou citovost. Sýkoru však možnosti nového média zaujaly a staly se mu příležitostí, jak nově prozkoumat vlastnosti základních výtvarných prostředků, jako barva a tvar. Výsledkem jeho zkoumání byly struktury, jejichž rastr mu umožnil sledovat kombinatorické možnosti vzájemných poloh několika jím vybraných základních geometrických tvarů. Vztahy elementů ve struktuře se řídily přísnými pravidly, která pro ně autor stanovil. Pozdější liniové obrazy jsou naopak názornou ukázkou, jak náhodnost ovlivňuje finální podobu díla. Využitím tohoto principu Sýkora vytvořil nevyčerpatelný zdroj organického a současně nefigurativního tvarosloví. Jeho důsledným dodržováním se vyhnul nebezpečí malířské konvence. Liniové obrazy působí navzdory racionálnímu konceptu velmi organicky a spontánně. Symbolizují svět v neustálém pohybu i tematizování jeho zákonitostí.

odkud byl záhy tento obor přesunut na nově založenou Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pod vedením profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a především Martina Salcmana umělecky profiloval. Své „alma mater“ zůstal po absolutoriu věrný: na katedře působil nejprve jako asistent, v roce 1966 se habilitoval a byl jmenován docentem. Učil až do roku 1980.

Systematickým studiem přírody a na něm založeném rozvoji výtvarného vidění začala autorova tvůrčí cesta od realistické krajinomalby ke geometrickým abstraktním formám. Důležitá byla pro Sýkoru cesta do Leningradu, kde ho v Ermitáži okouzlila díla Henri Matisse. Z konce padesátých let pochází obrazový cyklus Zahrad, v němž dospěl ke skladbě volných barevných skvrn. Roku 1962 namaloval obraz Šedá struktura, první svého druhu, jehož principem bylo zkoumání variačních možností organizace jednoduchých geometrických prvků v rastrech. Intuitivní kombinatorická práce s elementy (1962–1964) vyvolala potřebu definovat metodu za pomoci matematiky a počítače. O spolupráci požádal svého přítele, matematika Jaroslava Blažka (1925–2007). Společně připravili program pro malý počítač, jehož úkolem bylo najít správné pozice pro elementy ve struktuře podle daných pravidel.

Dílo „Linie č. 90“ je svým monumentálním formátem a vizuální bohatostí galerijní ukázkou Sýkorových slavných liniových obrazů, v nichž autor pozoruhodně rozvinul moderní pojetí linie jako samostatného výtvarného tématu, schopného evokovat univerzální obsahy. V této genealogii nesmíme zapomenout na rytmicky pulzující secesní linii, Kupkovy křivky vycházející ze studia pohybu a Pressisigovo hledání souvztažností mezi strukturou přírodních materiálů a strukturou geometrickou. Oproštění linie od dekorativní a zobrazovací funkce dovršili Vasilij Kandinskij a Paul Klee. Podle Kleeho má umělec proniknout k formujícím principům, podle nichž tvoří příroda, nazřít je a autonomními výtvarnými prostředky dospět k nové přírodnosti. Takový svézákonný ekvivalent přírody se podařilo skvěle realizovat Zdeňku Sýkorovi právě v plátnech s námětem linií. Sýkora definoval linii jako stopu po pohybu bodu, o jejíž konkrétní podobě (začátku na plátně, pohybu, šířce, barvě i křížení) rozhodovala náhodnost. Pro každý z obrazů stanovil nové zadání – systém, v jehož rámci se konkrétní linie mohla rozvíjet. Do tohoto systému se ručně zapisovala náhodná čísla vyrobená generátorem a převáděla se zpátky na jednotlivé parametry linií, čímž vznikla takzvaná „partitura“. Tu potom autor převáděl klasicky malbou na plátno, jako by hrál hudební skladbu podle not.

Své liniové obrazy někdy humorně nazýval „žížaly“. Obraz „Linie č. 90“ je pro svou liniovou bohatost a spletitost výrazným a nepřehlédnutelným reprezentantem Sýkorova díla. Je fascinující, že toto plátno vyvolává od prvního okamžiku pocit plynutí, neklidu, ale i dynamického souladu. Zdání bezprostředního zachycení vitálních sil se tu snoubí s náročnou, téměř chladnou precizností malířského provedení, vylučující sebemenší náznak osobního rukopisu. Ač ubíhající a proplétající se linie ztvárňují pouze samy sebe, otevírají současně pole mnohoznačným interpretacím – od paralel s přírodními a kosmickými ději až k psychickým procesům. Sám autor to vyjádřil velmi přesně: „Čím více si přeji, aby mé obrazy byly jen tím, čím jsou, tím více jsou vším.“ (Z. S., 1995)