Zdeněk Sýkora

Zdeněk Sýkora, který se svým inovativním tvůrčím přístupem prosadil mezi evropskou uměleckou špičkou, se narodil roku 1920 na lounské periférii, v Husově ulici. Ve městě Louny, pyšnícím se kostelem s geniální krouženou klenbou jednoho z nejvýznamnějších pozdně gotických architektů, Benedikta Rejta (jehož odkaz jako by tam působil po další staletí), vystudoval reálku a po maturitě v roce 1938 odešel spíše na přání rodičů na Vysokou školu báňskou do Příbrami. Po zavření vysokých škol nacisty pracoval jako dělník, telegrafista a později výpravčí na železnici. Již před začátkem války začal Zdeněk Sýkora amatérsky fotografovat, jeho první malířské pokusy jsou datovány rokem 1944. Inspiraci tehdy nalézal v dílech kubistů a surrealistů. Po osvobození se do Příbrami již nevrátil a nastoupil ke studiu výtvarné výchovy, deskriptivní geometrie a modelování na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze, odkud byl záhy tento obor přesunut na nově založenou Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pod vedením profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a především Martina Salcmana umělecky profiloval. Své „alma mater“ zůstal po absolutoriu věrný: na katedře působil nejprve jako asistent, v roce 1966 se habilitoval a byl jmenován docentem. Učil až do roku 1980.

Systematickým studiem přírody a na něm založeném rozvoji výtvarného vidění začala autorova tvůrčí cesta od realistické krajinomalby ke geometrickým abstraktním formám. Důležitá byla pro Sýkoru cesta do Leningradu, kde ho v Ermitáži okouzlila díla Henri Matisse. Z konce padesátých let pochází obrazový cyklus Zahrad, v němž dospěl ke skladbě volných barevných skvrn.

Roku 1962 namaloval obraz Šedá struktura, první svého druhu, jehož principem bylo zkoumání variačních možností organizace jednoduchých geometrických prvků v rastrech. Intuitivní kombinatorická práce s elementy (1962–1964) vyvolala potřebu definovat metodu za pomoci matematiky a počítače. O spolupráci požádal svého přítele, matematika Jaroslava Blažka (1925–2007). Společně připravili program pro malý počítač, jehož úkolem bylo najít správné pozice pro elementy ve struktuře podle daných pravidel. Umělec tedy vytvářel sady geometrických elementů a určoval možnosti jejich kombinací pro umisťování v obraze. Varianty struktur vznikaly změnami zadávacího schématu. Závěrečnou fázi tohoto období představovaly makrostruktury, k nimž autor dospěl zvětšením detailů jednotlivých maleb. V roce 1968 byl Sýkora svými díly zastoupen na prestižní výstavě Documenta 4 v Kasselu. Roku 1973 začal rozvíjet systém svých dnes proslulých liniových obrazů, konstruovaných s využitím principu náhodnosti. Roku 1985 začala trvalá spolupráce manželů Sýkorových. Lenka Sýkorová, rozená Plochová, byla původně malířovou o třicet sedm let mladší žačkou. Zpočátku se podílela na pomocných malířských pracích, aby se později stala spoluautorkou.

Díla Zdeňka Sýkory jsou zastoupena v prestižních světových muzeích a galeriích, např. Národní galerii Praha, Museu Kampa v Praze, Nationalgalerie Berlin, Museum Folkwang Essen, Stedelijk Museum Amsterdam, MUMOK – Stiftung Ludwig Wien, Musée nationale d’art moderne Centre Georges Pompidou Paris, Museum fur Angewandte Kunst Köln, Städtische Kunstgalerie Bochum, Wilhelm-Hack-Museum Ludwigshafen am Rhein ad.