Blog
Share:

VLADIMÍR PRECLÍK (1929-2008)

1/10/2021

Díla významného českého sochaře, malíře, řezbáře a spisovatele, vysokoškolského pedagoga a předsedy uměleckého spolku Mánes Vladimíra Preclíka nabídneme v on-line aukci ve dnech 1.-12. října.

Vladimír Preclík pocházel z rodiny strojvůdce a lidového řezbáře. Ovlivněn tímto rodinným zázemím se nejprve vyučil v Hradci Králové řezbářem, poté studoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší. Velmi jej ovlivnilo studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde roku 1955 absolvoval. V ateliéru Wágnera se seznámil se stěžejními protagonisty české sochařské scény 50. a 60 let Vladimírem a Věrou Janouškovými, Olbramem Zoubkem, Milošem Chlupáčem a Evou Kmentovou.

Preclík vstupoval do uměleckého života výrazně už krátce po svých studiích v 50. letech. Byl členem skupiny Trasa 54, která sdružovala výtvarníky hlásící se k odkazu meziválečné avantgardy. 

V roce 1959 se Preclík představil veřejnosti svou první samostatnou výstavu, uspořádanou E. F. Burianem v Divadle D 34. Na ní vystavil soubor soch s příznačným názvem "Česká avantgarda". Součástí byly také sochařské portréty vzdávajících hold osobnostem předválečné kultury. Preclík v nich reagoval především na kubismus, ovšem v poněkud posunuté rovině. Výstava si vysloužila značnou pozornost.

V šedesátých letech dvacátého století vstoupil Preclík do výtvarného povědomí svými dřevěnými sochami. Spojoval v nich starou řezbářskou tradici s novými tendencemi tehdejšího sochařství. Sochy jsou víceméně abstraktní. Preclík podlehl kouzlu asambláže a velká část objektů jsou asamblovanými díly. Autor však nepoužívá, jako většina jeho vrstevníků, nalezené nebo industriální předměty, ty se objeví v jeho pozdější tvorbě 80. a 90. let 20. století. To, co asambluje jsou rukodělně vytvořené prvky ze dřeva, kombinované se sklem, s kůží nebo kožešinou. Povrchovou úpravu soch dotvářel barvou. Procesem sestavování dochází k poetické transformaci jednotlivých prvků, často s humorným nebo ironizujícím podtextem.

Preclík tehdy vytvářel celé sochařské cykly. Mnohdy jsou jeho sochy společenskou kritikou. Například v cyklu "Trůny" z roku 1963 se vyjádřil k problému uzurpované moci, v cyklu "Antistrojů" z let 1963-1965 je jejich podoba motivována sarkastickým postojem k fetišizaci stroje a k falešnému mýtu technické civilizace. 

Méně početnou, ale neméně důležitou oblastí jsou pak Preclíkovy kamenné sochy. Vznikaly zejména pro veřejné prostory. V roce 1966 se stal komisařem Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Vytesal "Staré provensálské město IV" a v témže roce se účastnil výstavy Československá plastika od roku 1900 až po současnost v Muzeu umění Folkwang v Essenu. V roce 1967 byl zastoupen na Mezinárodní výstavě současného sochařství v kanadském Montrealu a v roce 1968 se zúčastnil 34. bienále v Benátkách, kde získal cenu Jamese Akstona za sochu "Staré provensálské město V".

Vladimír Preclík byl také znám svou spisovatelskou činností, které se věnoval po vynuceném přerušení pořádání sympozia v Hořicích, od roku 1982. Za svůj život vydal na deset knih, v kterých čerpá z autobiografických zdrojů, vzpomínek a životních prožitků. Často se vztahují k jeho rodnému kraji kolem Hradce Králové.

V období 1990-1997 působil jako profesor na Vysokém učení technickém v Brně a v roce 1992 na VUT v Brně spoluzakládá samostatnou Fakultu výtvarného umění (FAVU).

Stálou expozici se 120 díly můžete navštívit v Muzeu Vladimíra Preclíka na zámku v Bechyni.


Share: