Portrét dívky s rudými vlasy // ANDRÉ DERAIN (1880-1954)

„Ten chlapík Derain“, jak ho kvůli jeho urostlé postavě nazývali sousedé z rodného Chatou, však dokázal po velkém fauvistickém a kubistickém „dobrodružství“ náhle změnit směr a navrátit se ke klasické tradici. Byla v tom neobyčejná odvaha a mimořádná velikost malíře, který ve svém díle nikdy neobětoval lidský obsah a lásku k životu.

České moderní umění se vždy obracelo k Francii, přičemž Derain měl jako málokterý jiný jeho slavný současník velmi intenzivní a bohaté vztahy s řadou českých osobností z kulturní oblasti. Díky zastoupení na výstavách, zejména SVU Mánes, a soukromým sběratelům (včetně historiků umění V. Kramáře a V. Nebeského), bylo jeho dílo u nás dobře známé. Vzpomeňme na ohlas Derainova monumentálního obrazu „Koupání“ (1908, dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze), který pro výstavu „Les Indépendants“ v SVU Mánes v Praze roku 1910 pravděpodobně přímo v autorově ateliéru vybrali dr. Antonín Matějček a Bohumil Kubišta a na jehož zakoupení čeští umělci uspořádali finanční sbírku. V poválečné době souzněl Derainův primitivistický, archaizující klasicismus krátce s devětsilským programem proletářského umění. Derainova potřeba věcnosti, schopnost uchovávat na plátně celistvost světa jevů a jeho výtvarný senzualismus byly důležitým „odrazovým můstkem“ pro různé polohy moderních realismů dvacátých a třicátých let.

Po boku Pabla Picassa zahajuje výtvarnou cestu zaměřenou na novou konstrukci obrazu, ozařovanou příkladem tvorby Paula Cézanna. Guillaume Apollinaire dokonce neváhal napsat, že Picassův kubismus vznikl ze směru André Deraina. Avšak díla namalovaná za společného pobytu v Cadaquès roku 1910 ukazují, že zatímco Picasso motiv „tříští“, rozkládá na množství fazet, Derain rozvíjí neobvyklou „archaizující geometrii“. Vytváří syntézu primitivismu s klasicismem – toto období bývá označováno jako „gotické“ či „byzantské“ (1911–1914). Již během první světové války začala stoupat Derainova proslulost. Jeho výtvarný klasicismus, motivovaný touhou „nalézt ztracená tajemství malby“, znovu obhájit integritu závěsného obrazu, byl v rámci hnutí „návratu k řádu“ („retour à l’ordre“) ztotožněn s rehabilitací latinských hodnot. Derain byl vnímán jako pokračovatel velké francouzské tradice, vedoucí od Le Nainů, Watteaua, přes Corota, Courbeta, Ingrese, až k Manetovi a Renoirovi. V průběhu dvacátých let se stal „osobností Montparnassu“. Obdivovanou nebo pomlouvanou. Respektovanou nebo zatracovanou. Osobností, vozící se v jednom ze svých Bugatti a provokativně prohlašující: „Není to hezčí než Gioconda (Mona Lisa)?“ Ve třicátých letech se Derain stáhl z veřejného života. V Chambourcy, kde si roku 1935 koupil dům „La Roseraie“, přijímal pouze své nejbližší přátele (P. Reverdy, G. Braque, Balthus, A. Giacometti ad.). Jeho dílo se stalo zásadním vzorem pro ty umělce, kteří usilovali o spojení modernosti s klasičností.

André Derain rozvíjí v tomto plátně nesmírně barevně a světelně kultivovanou formu senzualistického realismu. Jeho záměrně prostý styl, směřující k projekci záchvěvů malířovy duše na obrazovou plochu a objevování „ztracených tajemství malby“, našel v té době velké obdivovatele u umělců mladší generace - za všechny zmiňme Alberta Giacommettiho a Balthuse.