Nebeská pohoda v zátiší Emila Filly

„Trening duše k takovému našemu vytváření musí se podnikat denně a neúnavně – neboť hotově to nedědíme. Duše roste stejně jako tělo a proto i zaniká, jen vlohy dostáváme. Trening duše je její schopnost milovati. Láska se musí stejně pěstovat a cvičit, aby duše byla schopna milovat svět správně - dříve se říkalo objektivně - hodnotiti jej, aby splývání bylo dokonalé a beze zbytku. Tehdy pocit svobody je naprostý a blažený. Je to nejvyšší možný stupeň blaženosti u člověka: to značí zůstat člověkem, žít, říkati své ano k životu i k světu i k svému já.“

Emil Filla // O svobodě (1947)

Suverénní všestrannost i určité doktrinářství Emila Filly jeho současníky přitahovalo i odrazovalo. Svou aktivní a důslednou vírou v Picassův kubismus působil až dojmem jakési „posedlosti“, umanutí, v němž však bylo stále dostatek prostoru pro individuální a osobité laborování s principy, jimiž temperamentní Španěl provždy změnil podobu výtvarného umění dvacátého století. A ocenil-li Guillaume Apollinaire Čechy hned po Španělích, že nejhlouběji propracovali kubistickou metodu, pak tím v podstatě smekl před tvůrčím úsilím i Emila Filly.

Emil Filla se narodil 4. dubna 1882 ve Chropyni. V letech 1903–1906 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Františka Thieleho a Vlaha Bukovace. Zásadní událostí v dějinách českého moderního umění se stal již autorův podíl na výstavách skupiny Osma v letech 1907 a 1908. Pro utváření jeho tehdejšího tvůrčího profilu byla rozhodující pražská výstava norského malíře Edvarda Muncha (1905). Od roku 1911 se Fillův zájem o moderní evropské umění soustředil především na Paříž. Spolu s dalšími českými umělci rozpoznal převratný význam Picassova a Braquova kubismu. Filla se stal spolu s Ottou Gutfreundem umělcem, který dokázal kongeniálně rozvinout poetiku kubismu v dílech jeho analytické i syntetické fáze.

Nového expresivního výrazu, zdůrazněného tvarovými deformacemi, dosáhla Fillova tvorba od poloviny třicátých let, v souvislosti s reakcí na ohrožení evropské kultury německým nacismem. Do osudového boje s jeho projevy se Filla dostal jako vězeň německých koncentračních táborů v letech 1939–1945. Po přetrpěných útrapách a roční rekonvalescenci se vrátil k malířskému stojanu a s novým přílivem vitality a tvůrčího chtění rozvíjel všechny námětové oblasti, které byl nucen opustit: na jedné straně zátiší – malé skvosty nádherně provedené v barevné hmotě, na straně druhé monumentální obrazy na témata slovenských lidových písní, ale také další figurální práce, v nichž navázal na přerušenou linii velkého cyklu z třicátých let.

Doba, kdy vzniká obraz "Podnos s ovocem a mandolína", patřila k mimořádně šťastnému období, jež lze označit za jeden z vrcholů Fillových tvůrčích a životních sil. Roku 1930 bylo malíři čtyřicet osm let a byl úspěšný nejenom na domácí, ale také na zahraniční umělecké scéně. Toho roku byl například zastoupen souborem obrazů na Mezinárodní výstavě v Benátkách. O dva roky později oslavil své kulaté jubileum velkoryse koncipovanou soubornou výstavou v pražském Mánesu, která zahrnovala cca 360 děl z let 1902–1932, mezi nimi i posuzované dílo, výtvarně silné a reprezentativní. Toto plátno je Fillovým dílem nepřehlédnutelných výtvarných kvalit v žánru, který se stal celoživotní kapitolou malířovy tvorby. Obrazy zátiší prostupují jednotlivá stadia jeho uměleckého vývoje bohatě, soustavně a rovnoměrně.

„Podnos s ovocem a mandolínou (Zátiší se srdíčky)“ je jedním z excelentních vyzrálých Fillových obrazů, stylově zařaditelných do období pozdního organického kubismu. Jedná se o práci svrchovaných malířských kvalit, již můžeme vnímat jako jedno z vyvrcholení autorova slavného souboru tzv. bílých zátiší. Tuto linii, kdy obrazy byly Fillou koncipovány se snahou nejen o intelektuální, ale také o zvýšený senzuální účin vpravdě jako „vizuální pochoutky“, jako jakési „laskominy pro oči“, malíř rozvíjel od roku 1926. Na vizuálně velmi příjemném a reprezentativním formátu tu dochází ke geniálnímu vyrovnání tendencí k promyšlené konstrukci obrazového pole a ke smyslovému hédonismu. Širší škálu senzuálních vjemů akcentuje již samotný výběr ztvárněných předmětů – mandolína s notovou osnovou (hudba), mísa s druhově rozrůzněným ovocem (gurmánské požitky), stejně jako tvarové a barevné rozehrání celé kompozice, které vykazuje Fillův maximálně kultivovaný výtvarný výraz a jeho mistrnou schopnost udržet kompaktnost obrazového organismu i při maximálním dekorativním rozehrání jednotlivých ploch.

Velmi originálním prvkem, jenž toto zátiší činí vskutku jedinečným a vizuálně neotřelým, je ztvárnění části pozadí šrafovanou plochou s motivem srdíček. Jako by tu skutečně Emil Filla odkazoval k tomu, že takto pojaté zátiší bylo jeho „srdeční záležitostí“. Nepřekvapí proto, že se jeho majitelem stal MUDr. Vlastimil Juren z Loun, který patřil k Fillovým blízkým přátelům. Byl to právě on, kdo mu na počátku třicátých let „objevil“ krajinu Českého středohoří. Stojí za zmínku, že Dr. Juren také významně podporoval Alfreda Justitze, který byl s Fillou lidsky i umělecky „na jedné lodi“, ale na rozdíl od něj měl mnohem složitější pozici na trhu s uměním.

„Podnos s ovocem a mandolínou (Zátiší se srdíčky)“ Emila Filly je neobyčejně smyslově a intelektuálně plnou malbou, jejíž „polyfoničnost“ nás nechává vzpomenout na slova největšího českého teoretika kubismu, Dr. Vincence Kramáře, podle něhož obrazy tohoto typu pronikala „sladká“ až „nebeská pohoda“ a „měkká milostnost“.