Blog
Share:

KUBÍN-COUBINE Otakar "Francouzský dělník zpívající hněvné písně o svobodě", 1908

19/3/2021

Kubínova syntéza světově známých děl Vincenta van Gogha a Edvarda Muncha.
"Jedná se o ojedinělé klíčové dílo, které obohacuje nejen české umění, ale i evropskou předválečnou modernu vůbec." Nicholas Sawick

Vystaveno:

VI. výstava „Sdružení výtvarných umělců moravských“ v Hodoníně - Umění polské a moravské, 23. květen – 20. červen 1909, pod katalogovým číslem 103 (pod názvem „Francouzský pracovník“)

Provenience:

  • soukromá sbírka slavisty, novináře a literárního historika Josefa Karáska a jeho ženy Melanie Karáskové mezi lety 1908–1934 (Vídeň)
  •  od roku 1934 testamentem Melanie Karáskové převedeno do majetku profesora dějin literatury Miloslava Hýska, a posléze jeho rodiny (Praha)

Dílo citováno v pramenech:

  • PNP fond dr.Josef Karásek ( číslo 740 ) - korespondence Otakara Kubína 21ks dopisů z let 1907-1913 určených dr.Josefu Karáskovi. 1ks dopisu s Melanií Karáskovou ( nedatováno ). Pět dopisů týkajících se Francouzského dělníka.
  • Digitalizovaný Večerník Národních listů s datem vydání 26.2.1936, č.56,  str.4, ISSN 1214-1240, autor článku: Josef Zdeněk Raušar, název: Z mých vzpomínek./Slavista dr.Jos.Karásek a akad.malíř O.Kubín ( Coubine ). Obsahuje popis předmětného díla.
  • Fotografie Miloslava Hýska z roku 1956 s Francouzským dělníkem umístěným mezi okny,  Miloslav Hýsek – Paměti, nakladatelství Blok 1970.
  • VI. výstava „Sdružení výtvarných umělců moravských“ v Hodoníně - Umění polské a moravské, 23.květen-20.červen 1909, pod katalogovým číslem 103.

Raná expresionistická dřevořezba Otakara Kubína ze soukromé sbírky předsedy Kulturní rady české (v letech 1939–1944) Miloslava Hýska, kterou umělec dokončil v prosinci roku 1908, byla v době svého vzniku určena jako vánoční dárek vídeňského slavisty Josefa Karáska své milované ženě Melanii. Její objev je unikátní akviziční příležitostí pro státní sbírkotvorné instituce, tím spíše pro soukromé sběratele. 
Americký kunsthistorik Nicholas Sawicki, kterému u nás vyšla stěžejní publikace „Na cestě k modernosti – Umělecké sdružení Osma a jeho okruh v letech 1900-1910“ ( Univerzita Karlova Praha, 2014 ) nezaznamenal žádnou takto ranou sochařskou realizaci: „Jedná se o ojedinělé klíčové dílo, které obohacuje nejen české umění, ale i evropskou předválečnou modernu vůbec. Není známé žádné takto rané sochařské dílo z Osmy.“ ( cit.z konzultační korespondence s Nicholasem Sawickim)

Málo se zdůrazňuje, že Otakar Kubín nejprve hospitoval po dvou letech studia na kamenosochařské speciálce v Hořicích a teprve posléze nastoupil na Akademii výtvarného umění v Praze. Dřevořezba je vůbec prvním dokladem autorovy rané sochařské tvorby. Státní galerie či soukromé sbírky zahrnují Kubínovy sochařské práce vzniklé až od roku 1922, tedy pouze z klasicistního období.

Unikátnost dosud neznámé dřevořezby výrazně zesiluje fakt, že odráží v jiném médiu než v malbě Kubínův obdiv a sepětí s dílem Vincenta van Gogha i Edvarda Muncha. Na Francouzském dělníkovi vidíme zblízka energické a rytmické tahy dlabaných vrypů, které dřevořezbu chvějivě rozčeřují, včetně živoucího pocitu z plandajících kalhot. Vše tu dává jistotu, že zde tvoří velmi poučený sochař syntetické umělecké dílo, doslova rozkročené mezi sochařskými a malířskými prostředky. 
Stejně jako si nelze nevšimnout na Kubínově raném obraze Mezi slunečnicemi, který prošel tuzemským trhem, duchovní i formální podobnosti portrétovaného muže (patrně boskovického dr. Snětiny) s Portrétem doktora Gacheta, rezonuje předmětná dřevořezba Francouzského dělníka s podobně rozkročenou postavou „dělníka umění“ Vincenta van Gogha, na jeho známém, dnes nezvěstném obraze Umělec na cestě do Tarasconu.
Modelace tváře zpívajícího Francouzského dělníka pak také silně evokuje slavný obraz Výkřik od Edvarda Muncha. Je ale na rozdíl od ikonického obrazu sociálně zemitá.

Nicholas Sawicki v konzultační korespondenci upozorňuje na fakt, že námět Francouzského dělníka mohl Kubín najít již u francouzských malířů druhé poloviny 19. století, např. H.Daumiera, J.-F. Milleta, G. Courbeta, C. Pissara nebo P. Gauguina, jejichž díla znal ze svých pobytů v Paříži či z dobových časopisů. „Celkový styl obličeje“, píše Sawicki, „trochu připomíná H. Daumiera, např. obraz „Povstání“ (Phillips Colection, Washington). Pootevřená ústa by mohla částečně pocházet od Muncha, ale je to i charakteristický znak v obrazech Daumiera a Milleta, i když tam nejde o zpěv. 
Srovnání přináší také Milletovy obrazy „Muž s motykou“ (Getty Museum) a „Rozsévač“ (Museum of Fine Arts Boston). Gogh dokonce přepracoval Milletova Rozsévače v r. 1889 (Collection Niarchos).“

Inspirace musí být volná, avšak vlivy jsou dobové. Souvisí s uměleckými vzory, na jejichž základě byla založena celá avantgardní skupina Osma, jejíž poblouznění pražskou výstavou Edvarda Muncha v roce 1905, odstartovalo horečnou výtvarnou činnost. Stačí si připomenout munchovské intermezzo Emila Filly a jeho Čtenáře DostojevskéhoMilostnou noc nebo Dítě u lesa
Kubínova výtvarná dráha v roce vzniku Francouzského dělníkadosahuje prvních zásadnějších úspěchů. Usazuje se v ateliéru po předčasně zemřelém Maxu Horbovi na Národní třídě. A je přijat jako první z progresivní skupiny Osma za řádného člena spolku Mánesa. To mu sice přináší rozšířené možnosti výstav a prodejů, situace je ale beztak neveselá. V listopadu 1908, kdy pracuje na dřevořezbě, si v korespondenci dr. Karáskovi posteskne: „Od té doby co jsem zde teď z Paříže, neviděl jsem opravdu 10zl dohromady.“  

Důležité pro vcítění do uměleckého díla jsou i okolnosti boskovické kulturní selanky, která ve své době pravidelně dochází do Kubínova prvního ateliéru, tzv. Boudy, postavené na zahradě Kubínových rodičů. Kubínův otec Jan je ve městě váženým knihkupcem, do ateliéru dochází „kmotříček“ Miloslav Hýsek, na letním bytě zde dlící Josef Karásek z Vídně, a také již zmíněný milovník umění a ošetřovatel Karáska dr. Snětina. 
Všichni jsou prvními podporovateli a zákazníky mladého Otakara Kubína, jehož si v jeho 25 letech vysoce cení a v dobovém tisku jeho tvůrčí génius a osobnost značně adorují. Nakupují od něj první, silně pastózní obrazy, které dnes čím dál více vyhledáváme. Právě zde, v kraji slunce a světla, Kubín osazuje každým rokem bezprostřední okolí ateliéru Boudy slunečnicemi a konstruuje si vlastní kamna, která v korespondenci dr. Karáskovi křtí na jméno Vincek. 

Je tato vangoghovská stylizace náhodná? Teď, tady, v Boskovicích, je už přítomná budoucí jižní Francie Othona Coubina. Stejně jako byla osudná pro van Gogha, bude stejně osudná, domovem i hrobem, pro našeho Kubína.
S velkou časovou přesností dnes můžeme díky dobrodružnému pátrání v korespondenčních a tiskových pramenech Památníku národního písemnictví datovat samotnou zakázku dřevořezby. Z nalezeného, kunsthistoriky dosud neprozkoumaného fondu Josefa Karáska i víme, co si Kubín sám koncem roku 1908 o dřevořezbě myslel (cit.):
Milý pane doktore! Ve středu pošlu Vám onu sošku…Píšu že zašlu a zatím ani nevíte co. Tedy Vám trochu popíši toho paňáka: Je to francouzský dělník jak zpívá své hněvné písně o svobodě. Ruce má na prsou, povykročen klobouk v týlu a opásán obyčejným u nich pasem. Kalhoty široké a ústa otevřena. Pokud mám Vám napsati tedy Vám sděluji, že jsem s ním úplně spokojen. Jak bude se líbit milostivé paní nevím, já jsem totiž dělal tak jako by to žádný dárek neměl být a nenapadlo mi dělat něco sladkého. Nechám ho ofotografovat a pošlu Štursovi do Prahy aby mi něco o tom řekl. Vy pak mi až milostivé paní panáka odevzdáte sdělíte jak se jí líbil a i Váš ctěný úsudek mi napíšete. 

V další korespondenci se ukázalo, že Kubín počítal s Francouzským dělníkem již v následujícím roce na svou sólovou výstavu pořádanou Klubem přátel umění v Brně. Ta z neznámých důvodů nikdy neuskutečnila. Francouzského dělníka si Kubín nakonec zapůjčí od dr. Karáska na hodonínskou Česko-polskou výstavu pořádanou SVUM v létě 1909, kde je uveden pod číslem 103 jako neprodejná položka.

Protože bylo toto mimořádné, 113 let staré dílo, přítomné pouze ve slavistických literárních kruzích Kubínových podporovatelů a přátel z mládí, nebylo moderní kunsthistorií nikdy zaznamenáno.

Výňatky z korespondence Otakara Kubína dr.Josefu Karáskovi

Konečně tedy, jste-li mi ochoten přispěti ku pohodlnější práci, tedy Vám předem děkuji a pak už jenom očekávejte dopis, kdy i já se u Vás pak objevím i s řezbou, nač opravdu se těším.

(závěr dopisu z Boskovic do Vídně, 27.11.1908)

Jak dokončím tu dřevěnou sošku to sám nemohu dnes říci, - vidím, že nemám k tomu patřičných nástrojů. Zkoušel jsem to teď na různých dřevech a nejsem spokojen. Rád bych něco pěkného a skutečně cenného udělal, ale vidím, že to přísloví: Dobrý muzikant i na zouvák zahrá, není tak přesně pravdivé. Ostatně výjimka potvrzuje pravidlo. Nevím tedy jak Vám budu moci vyhověti. Ostatně dovolím si Vám dáti za týden novou zprávu o pokroku v díle.

(z Boskovic do Vídně, 29.11.1908)

Milý pane doktore!

Ve středu pošlu Vám onu sošku…Píšu že zašlu a zatím ani nevíte co. Tedy Vám trochu popíši toho paňáka: Je to francouzský dělník jak zpívá své hněvné písně o svobodě. Ruce má na prsou, povykročen klobouk v týlu a opásán obyčejným u nich pasem. Kalhoty široké a ústa otevřena. Pokud mám Vám napsati tedy Vám sděluji, že jsem s ním úplně spokojen. Jak bude se líbit milostivé paní nevím, já jsem totiž dělal tak jako by to žádný dárek neměl být a nenapadlo mi dělat něco sladkého. Nechám ho ofotografovat a pošlu Štursovi do Prahy aby mi něco o tom řekl. Vy pak mi až milostivé paní panáka odevzdáte sdělíte jak se jí líbil a i Váš ctěný úsudek mi napíšete. 

(nedatovaný dopis z Boskovic)

Teď co se týče panáka, abych Vás uspokojil ohledně toho panáka. Že praská, to chtěl jsem Vám napsat a zapomněl jsem v onom posledním dopise, nemusíte si z toho naprosto nic dělat, to činí každé dřevo a zvlášť dřevo na soškách. Teplota může být ledajaká a až ono se usadí, snad do té doby přijedu já do Vídně a zakytuji jej. Prositi Vás budu ale abyste byl tak laskav a na výstavu do Brna mi jej zapůjčil, jakož i ten obrázek, který jste si loni koupil i ony kresbičky.

Pak se ptáte po ceně. To Vám dělá potíže stejně jako mně. Však chci Vám ulehčit a mne pomoct. Tedy sděluji, že pošlete-li ještě 25K to bude celkem 100 a pak Vám tímto prohlašuji, že jste onu sošku mi jako kavalír zaplatil. 

(z Boskovic do Vídně, 1.1.1909)

Share: