Abstraktní obrazy krajin Josefa Šímy.

Výtvarná tvorba Josefa Šímy zaujímá velice důležité místo v celku evropského umění dvacátého století. Jeho tvůrčí cesta byla vždy hluboce osobitá. Ač se ve své imaginativnosti blížila surrealismu, vycházela z jiných kořenů. Zatímco surrealismus zdůrazňoval individualitu a jedinečnost, Šíma čerpal především z toho, co je společné, z mýtů, symbolů a archetypů. Právě v těchto filozofických základech nalezl myšlenkovou bázi své celoživotní tvorby.

Po krátkém období geometrické abstrakce kolem roku 1925 proniká Šíma na počátku druhé poloviny dvacátých let k nejhlubším pramenům své básnické imaginace a jeho malba se ocitá v těsné blízkosti surrealismu, i když s ním nikdy zcela nesplyne. Jeho celoživotním výtvarným tématem se stane vědomí jednoty světa, jež bude v průběhu času vyjadřovat různými způsoby. 

V roce 1932 pomáhá organizovat protosurrealistickou výstavu Poesie 1932 uskutečněnou v Praze. Druhou světovou válku prožije v jižní Francii, kde se zapojuje do odboje. Tehdy se na celé desetiletí umělecky odmlčí a systematicky začíná pracovat od padesátých let. Jeho pozdní díla se dostávají do blízkosti lyrické abstrakce, ale stále se vrací k myšlení "Vysoké hry". Je v nich stále jasně citelné společné přesvědčení členů skupiny, že umělecké dílo má být nástrojem hledání niterného prožitku přírody. Úkolem umělce je pak uvedení se do stavu naprosté čistoty a prázdna, jež je předpokladem absolutní vnímavosti a připravenosti k zachycení „věčných okamžiků“.

Dílo „Krajina“ lze souhrnně charakterizovat jako originální, výrazově noblesní a nesmírně harmonickou, rozkošně komorní pozdější práci Josefa Šímy. František Šmejkal napsal, že Šíma vytvořil své vrcholné práce „v poslední vývojové etapě“. Jsou to práce vyznačující se bravurní výrazovou oproštěností (jež je vlastní i pozdním dílům dalších výtvarných géniů – včetně Tiziana, Tintoretta či Rembrandta), nesmírnou výtvarnou noblesou a především ojedinělou duchovní hloubkou. Tyto kvality ve formátu „malého klenotu“ v sobě přímo ukázkově koncentruje předložený obraz.

Josef Šíma ve své tvorbě v řadě posloupných fází sledoval fascinující spektákly přírodních zákonitostí a křížení veličin: zrození a bytí, vznik hmoty a její energii, duchovní zázemí jevů, vzájemnou závislost biosféry, klid a pohyb, trvání a proměnu.