Antonín Procházka

Český malíř, grafik a ilustrátor. Umělec, jehož výtvarný odkaz znamená v kontextu evropské kultury nepřehlédnutelný celek, který nabyl na nesmírné hodnotě jako tvorba celosvětově závažná. 

Po ukončení gymnázia v Kroměříž v roce 1901 studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlaha Bukovace, Hanuše Schwaigera a Maxe Švabinského. 

Už od ukončení studií byl Procházka jedním z nejaktivnějších a nejvýraznějších českých umělců. Na podzim 1906 se vydává s Emilem Fillou a Bedřichem Feiglem na studijní cestu do Berlína, Amsterdamu, Paříže, Říma a Neapole. Na svých cestách poznává staré evropské umění, ale také například rané práce Picassa.
V následujících dvou letech se pak podílí na obou výstavách Osmy (1907, 1908), vystavuje práce inspirované expresionismem a fauvismem. Stejně jako další členy Osmy, jej silně ovlivnilo dílo Edvarda Muncha. V roce 1909 se v Paříži poprvé setkává s kubismem, s jehož ohlasy a formálními postupy se pak ve své tvorbě potýká ještě po první světové válce.

Od roku 1911 se Procházka ponořil do svého snad nejvýznamnějšího a dlouhou dobu i nejoceňovanějšího období analytického a syntetického kubismu. Už před počátkem první světové války v sérii zátiší, květin a portrétních hlav rozvíjí kubistické tvarosloví do osobité podoby dynamického barevného orfismu. Fáze let 1915-1917 bývá v Procházkově tvorbě odbornou uměleckohistorickou literaturou považována za jednu z nejoriginálnějších.

Právě v orfistickém období dokázal Procházka rozvinout původní kubismus do ojedinělé podoby výtvarného lyrismu tzv. „simultaneismu“ zdůrazňujícího diskovité a kruhovité útvary a simultánní barevné kontrasty. „Orfický kubismus“ spojil umělce jako: Procházku, Kupku, Delaunay, Légere, Picabiu, Boccioniho, Duchampa, Larinova a další, kteří se vzdalovali poznatelnému předmětu, směrem k abstrakci. Ve svých dílech předkládali tito umělci svět jako projev dynamických sil, nikoliv jako stabilní veličinu v uzavřeném prostoru. 

Kolem poloviny 20. let opouští Procházka postupně zeslabující kubistické tendence a nalézá kouzelnou polohu klasicizujícího civilismu, absorbující dobově aktuální poetiku naivizujících inspirací. Do centra jeho pozornosti se dostávají témata ze světa každodennosti „zlatých“ 20. let, čerpající z okouzlení dobovým módním stylem, světem mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějemi.

Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve 30. letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou nachází v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby.

Závěrečné období autorova života, spadající do doby konce 30. let a války, je charakterizováno řadou monumentálních obrazů (např. „Prométheus“ pro brněnskou právnickou fakultu), kdy Procházka v rozměrech hodných renesančních a barokních velikánů vytvářel svá vidění šťastného života, přesně odpovídající nitru meditativně orientovaného humanisty. Tyto práce se zařadily k nejvýznamnějším dílům českého umění těchto let a nalezly svůj pendant i v řadě autorových obdobně laděných obrazů menších formátů.

Příchod války nevnímal Procházka bouřlivě jako řada jeho vrstevníků. Snažil se pouze poukazovat na smysl života a jeho krásu. V roce 1946 mu byl posmrtně udělen Národním výborem titul národního umělce.