8 Jindřich Prucha 1886 – 1914 Ze Strahovské zahrady

odborná expertíza Dr. Zdeněk Sejček, PhDr. Jaromír Zemina Už od časného jara, od března 1912, vznikala řada monotématických obrazů rašících a kvetoucích štěpů. V jejich korunách, v haluzích vzpínajících se do světla, znovu hledal ztracenou životní harmonii, soulad s přírodou, spojení s její krásou v koloběhu času. Hledal, ale nenalézal nebo nacházel jen zčásti, srážen krizemi vnitřního rozvratu. Nový pobyt v Praze přináší však brzy starou neurózu. Melancholický autoportrét, nekonečně smutný, je ohlédnutím na toto období. Od podzimu 1912 maloval nevelké obrazy z Prahy, malé studie na lepenkách. Skoro ani nepřekvapí, dovídáme-li se, že některé z nich jsou nezvěstné – zůstaly ve strahovském klášteře, kde Prucha nalezl několik přátel a alespoň trochu klidu v pocitu své opuštěnosti a stálých nezdarů. (Jak si nevzpomenout na noviciát Slavíčkův v rajhradském klášteře, byť motivovaný zcela jinak, ztroskotáním citovým.)