Ceny umění
Sdílet:

Alois Bílek

1887–1961

Získejte upozornění na nově dražená díla

Je jedním z prvních bezpečně doložených tvůrců nefigurativního umění. Toto průkopnictví, které spojuje Bílka s Františkem Kupkou, Vasilijem Kandinským, Kazimirem Malevičem či Pietem Mondrianem, však zůstávalo světu téměř skryto až do 80. let 20. století, kdy při třídění autorovy pozůstalosti došlo k docenění jeho nepředmětných prací.

Alois Bílek se narodil roku 1887 ve Skoupém u Petrovic. Studoval na gymnáziu v Příbrami a Písku, kde v roce 1906 maturoval. Poté, zejména na přání rodičů, začal studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po dvou semestrech však přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze k profesoru Maxi Pirnerovi, kde absolvoval roku 1912. O rok později získal Hlávkovo stipendium a odjel přes Holandsko a Belgii do Paříže. V Mekce moderního umění setrval až do roku 1928, pravidelně vystavoval např. v Galerii des Arts Décoratifs (1914), Galerie des Beaux-arts (1923) nebo Galerie la Boëtie (1920, 1924). 

Skutečnost, že téměř hned po příjezdu do metropole na Sieně začal Alois Bílek rozvíjet abstraktní tvarosloví, ukazuje, že inovativní výtvarné tendence, s nimiž se tam setkal, měly na jeho vnímání velmi silný vliv. Pohyboval se především v okruhu básníků Émila Verhaerena a René Arcose, přičemž druhý jmenovaný byl členem umělecké skupiny „Abbaye“. K níž příslušel i Albert Gleizes, taktéž jeden z průkopníků abstrakce. Je pravděpodobné, že na počátku svého pařížského pobytu se Bílek seznámil i s Františkem Kupkou. Ač to nemáme doloženo, bylo běžnou praxí českých stipendistů až do druhé světové války, že ke svému, na tamní scéně etablovanému krajanovi, docházeli do ateliéru a on je rád přijímal. Syntézou těchto vlivů a osobitého výtvarného cítění je Bílkova vlastní nepředmětná tvorba z let 1913-1914. V tomto období se Bílek intenzivně zabýval vizualizací hudby a psychologickým účinkem barev. Dobově aktuální zájem o synestézii se projevil v obrazu Melodie Chopin (1913), v němž ztotožňoval barvy s hudebními tóny. 

Po návratu do vlasti se spolu se svou rodinou usadil v Praze. Kromě volné tvorby neoklasicistního ražení se věnoval také realizacím pro architekturu (např. figurální řešení oken v budově spořitelny v Lounech, Krajského úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici v Praze ad.).

Roku 1923 francouzský kritik P. B. Sédés o Bílkově tvorbě uvedl: „(...) Bílkova díla vyznívají živými barvami v radost, pohružují nás v zasnění a vybízejí nás k přemýšlení. U Bílka vyjadřují barvy pocity tónů a vůně. (…).“