Vývoj kinetismu a op-artu od počátků až po současnost.

„(…) Op-art, chladná abstrakce kinetismus a lettrismus – všechny tyto tendence nejen dokonale rozpojily (nebo rozpojují) systémy hodnot estetických a uměleckých, ale také velmi citlivě narušily (a narušují) dosavadní výsledky úvah o významu výtvarného symbolu a znaku. Stalo se tak bezpochyby proto, že se v nich radikálně změnila celková struktura artefaktu, a tím také funkce které artefakt má. Pokládáme-li dadaismus za předchůdce pop-artu tzv. nového realismu (i některých jiných tendencí souvisejících s nimi), pak bude bezpochyby nutné pokládat neoplasticismus za předchůdce všech forem soudobé tzv. chladné abstrakce a kinetismu ovlivňujícího i op-art. Už první významná neoplastická díla Mondrianova byla označována termínem „objektivní abstrakce“, a to proto, že Mondrian byl přesvědčen o nutnosti potlačit na minimum subjektivní aspekty struktury artefaktu. (…).“ Václav Zykmund, Přesun ve významu výtvarného symbolu v moderních tendencích. Výtvarné umění 1, 70.

O deset let později László Moholy-Nagy z Bauhausu znovu použil termín „kinetický“, aby popsal mechanizovaný pohyb svého „Světelného prostorového moduláru“ (1930), i další umělci Bauhausu i post konstruktivistického hnutí Concrete Art, začali vytvářet v letech 1930-1940 díla, která lze dnes označit za kinetické umění. Koherentní hnutí kinetismu se etablovalo až roku 1955, kdy se v Paříži v Galerii Denise René konala významný, skupinová výstava s názvem „Le Mouvement“, na níž prezentovali své dílo: Alexander Calder, Marcel Duchamp, Yaacov Agam, Pol Bury, Jesús Rafael Soto, Jean Tinguely a Victor Vasarely. Ústředním bodem této výstavy se stalo dílo maďarského umělce Victora Vasarelyho, jehož „Manifeste Jaune“ (Žlutý manifest), vydaný současně s výstavou „Le Mouvement“, se stal jedním ze zakládajících dokumentů kinetického umění. Brzy se k myšlenkám Vasarelyho přidali další výtvarníci (Bridget Riley, ...). V tomto důležitém roce se v Paříži konala také první výstava kinetických obrazů Franka Maliny v Galerii Colette Allendy v Paříži.

Lze říci, že kinetické hnutí oživilo tradici geometrické abstrakce, využilo mechanického nebo přirozeného pohybu k nastolení nových vztahů mezi uměním a technologií. Vytvořilo novou gramatiku abstraktní kompozice, která mohla překračovat kulturní a národní hranice. Za tímto účelem byl kinetismus představen napříč několika uměleckými médii, včetně malby, kresby a sochařství. Konstruktivistická tradice byla vždy inspirována technologickým pojetím života. Kinetičtí umělci využívali základů fyziky, optiky a kybernetiky. Již zmíněná „Kinetická konstrukce“ (1920) Nauma Gaba, vyjadřující koncept „stojící vlny“ se stala pravděpodobně prototypem veškerého následujícího kinetického umění – na druhé straně stál op-art Victora Vasarelyho, který založil své vizuální triky na vnímání čar a barev. Interakce vědy a kinetického umění byla pravděpodobně nejvýrazněji vyjádřena „Spatio-dynamickými sochami“ Nicolase Schöffera ze 40. a 50. let 20. století, jednalo se o jakési inteligentní stroji, jejichž pohyby a fyzické aktivity se měnily na základě změn v jejich vnějším prostředí. Motivací pro vytvoření kinetických děl nebyl ani tak zájem o spojení umění a technologie, jako spíše touha rozejít se s konvenčními omezeními statického uměleckého díla. Namísto toho, aby divákova zkušenost s uměleckým dílem byla předem určena umělcem, vytvořili umělci kinetismu „pohyb“ – dílo vzniká až divákovým subjektivním vnímáním tohoto „pohybu“.

…BOOM!

Polovinu 60. let 20. století lze obecně vnímat jako vrchol kinetismu. Mnoho kinetických umělců obdrželo prestižní ceny za své dílo. Galerie Denise René oslavila devět let kinetického umění skupinovou výstavou nazvanou „Le Mouvement 2.“ (1964), kde vystavovali například: M. Boto, F. Sobrino, G. Uecker, H. Mack, N. Schoffer, F. Morellet, J. Stein, J. Le Parc, V. Vasarely, T. Costa, J. R. Soto, J. Agam, Yvaral, A. Calder, J. Tinguely, ad.

Ironicky byla pro kinetické umění bolestivou ranou legendární výstava „The Responsive Eye“ (1965) v Museum of Modern Art v NYC, kterÁ byla zaměřena na op-artové křídlo kinematického hnutí. Mnozí kritici hodnotili jednotlivá díla výstavy jako pouhou „vychytávku“, sbírku kýčovitých optických triků, jejichž jedinou hodnotou bylo chvilkové podráždění oka.

Navzdory kritice, kinetické hnutí už bylo nezvratně začleněno do uměleckého establishmentu. Průkopnická generace kinetických umělců inspirovala řadu dalších výtvarníků a celých kolektivů. Snad nejvýraznějším následovníkem první generace kinetismu se stalo hnutí GRAV (Groupe de Recherche d'Art Visuel), které se zformovalo v Paříží na počátku 60. letech 20. století. Kolektiv se skládal z 11 opto-kinetických umělců, navazujících na myšlenky Victora Vasarelyho.  Mezi zakládajícími členy skupiny byli roku 1961 umělci: Horacio García Rossi, Joël Stein, François Morellet, Francisco Sobrino a Yvaral (Jean-Pierre Vasarely). K hnutí se dále hlásili: Hector García Miranda, Hugo Demarco, Julio Le Parc, Vera Molnár, François Molnár, Sergio Moyano, Servanes (Simone Revoil). Skupina se oficiálně rozešla v listopadu 1968. Důležitou výstavou byla také „Documenta 4.“ v Kasselu, roku 1968, kde svou tvorbu představil i Milan Dobeš.

Miláno 60. let minulého století nezůstávalo za kulturní vřavou Paříže pozadu. Stalo se domovským městem významného avantgardního hnutí 20. století: Gruppo MID (1964-1972) (Mutamento, Immagine, Dimensione) – skupiny umělců (Antonio Barresi, Alfonso Grassi, Gianfranco Laminarca a Alberto Marangoni), jenž měli od počátku silný sklon k technice, médiím, vědě a designu. V rámci své tvorby dosáhli obrovského mezinárodního úspěchu. Důležitá pro ně byla i spolupráce s dalšími dobovými hnutími, jako například Gruppo N (Alberto Biasi, Ennio Chiggio, Toni Costa, Edoardo Landi, Manfredo Massironi); Gruppo T (Giovanni Anceschi, Davide Boriani, Gianni Colombo, Gabriele Devecchi, Grazia Varisco.), ad.

Gruppo MID, stejně jako GRAV, sehráli důležitý part ve vývoji a vnímání kinetického a programového umění. S využitím technologie a vědy podpořili počáteční výzkumy dřívější generace průkopníků konstruktivismu a opto-kinetismu. 

Následující díla jsou mimořádnou ukázkou nejen kinetických principů a přístupů, ale ve své instalaci spolu s díly představitelů geometrické abstrakce a konstruktivismu ukazují nemalý kus dějin moderního výtvarného umění.

Přijďte se sami přesvědčit na nadcházející předaukční výstavu, kterou pro vás nyní instalujeme v Topičově salonu.

Těšíme se na vás!