Adriena Šimotová

Umělecky na sebe začala Adriena Šimotová upozorňovat hned po škole v 50. letech. Její práce se tehdy nesly ve znamení nově se rodícího informelu. V 60. letech se jejich ráz ale pozvolna mění a autorka se více blíží k nové figuraci. Jejím hlavním a celoživotním motivem se stává člověk, respektive jeho nitro, duše, kterou se Šimotová pokouší ve svých plátnech a grafikách zachytit. Po smrti manžela (Jiřího Johna v roce 1972) však malbu opouští a začíná tvořit působivé objekty, frotáže a kresby na perforovaném papíru.

Pro tvorbu Adrieny Šimotové je charakteristický svět pramenící z prožitku mezního pocitu ohrožení. Naléhavost sdělení zážitku o polaritě lidské existence - její přítomnosti a nepřítomnosti - vyvěrá nejen ze zkušenosti autorčiných osobních osudových životních událostí, ale i z jejího nesmírně senzitivního způsobu vnímání světa.

V průběhu 70. a dalších let vytváří Šimotová práce, užívající zejména nejrozmanitější druhy papírů, především těch, které dovolují pracovat s jejich křehkostí a poddajností a mohou být lehce perforovány, trhány, mačkány a modelovány. Stěžejním námětem se jí stala figura, jako nositelka zobrazování člověka vystaveného mezním životním situacím. Psychologická působnost děl Adrieny Šimotové je pak umocněna především autorčiným důrazem na haptické zpracování, evokující jakousi „tělovost“, respektive pocit, že máme před sebou stopy po nedávno přítomném lidském těle. „Jazyk doteku“ prochází celou její sensibilní tvorbou. Šimotová dokázala proměnit svou rukou (mačkáním, překrýváním, perforováním, trháním) „chudé“ materiály ve výpověď metafyzických rozměrů. Přestože se dílo Adrieny Šimotové točí prakticky kolem stále stejného tématu, je obdivuhodné, jakými proměnami procházelo.

Postupem doby narůstá tendence k většímu abstrahování reálných tvarů a sílí cesta k „odhmotnění“ jak formálnímu, tak myšlenkovému (Intimní stav bez tíže, 1992). Vše je prchavější, daleko méně postižitelné a popsatelné a stále křehčí. Tělesnost ale nevymizela, i když je subtilnější a těkavější. Čitelné znázornění figur nebo objektů se střídá s tvary, o jejichž vztahu k realitě hovoří často jen název (Velké zrcadlo, 1990). Ke konci života autorky je pak ona prchavost dokonána – jako by to nebyla výpověď o světě z masa a kostí (Vyjevování, 2010). Tvary sublimují a rozplývají se v kosmickou vířivou prahmotu - stávají se nestmelenými, oblačnými, těkavě polétavými částicemi. Šimotová jako by vyřkla stará biblická (ale v zásadě vědecky dnes dokazatelná) slova: „prach jsi a v prach se obrátíš“. 

Fascinující na dílech Adrieny Šimotové je jakási nekonečnost. Její výpověď je nesmírně hluboká a význam jakoby navždy utajený. Člověk na její díla může hledět hodiny, postupně přicházet na jednotlivé vrstvy motivů a domýšlet si významy, ale nikdy nemůže, díky jejich komplexnosti, dohlédnout až na samotné dno. Jako by ona díla byla obrovskou duchovní šifrou, navždy utajenou a v tom i navždy živou, nadčasovou.

Šimotová obdržela za svou tvorbu množství ocenění včetně prestižní ceny Gottfrieda von Herder ve Vídni, (1990). Rok na to (1991), jí byl udělen francouzský Řád rytíře umění a literatury – Chevalier d’Ordre de l’Art et Lettre, a mnoho dalších. 

Její dílo je dnes v celé řadě českých i zahraničních sbírkách (Centre G. Pompidou, ad).