Prvotřídní postkubistické dílo "Hrozny v košíku" představuje autentické, na všechny smysly působící dílo Antonína Procházky, jednoho z nejvýznamnějších a nejosobitějších představitelů zakladatelské generace českého moderního umění.
86. AUKCE ČESKÉHO A ZAHRANIČNÍHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ // neděle 20/2/2022 // 13:30 // Topičův salon, Praha
Člen legendární "Osmy" a "Skupiny výtvarných umělců" Antonín Procházka byl označovaný pro svou experimentaci s výtvarnými technikami jako enkaustika či vosková malba za „alchymistu“ české avantgardy. Po raném období exaltace výrazových prostředků dospěl ke kubismu, který mu umožnil rozvinout osobní dispozice: jiskřivý intelekt, cit pro hmotu a barvu, stejně jako hravost. Důslednost, s níž Procházka na nové stylové podněty reagoval, ho dovedla až k vytvoření jedné z nejosobitějších variant kubismu, a to v celosvětovém kontextu. Z kubismu také následně odvodil způsob, jak výrazově stylizovat tvar reálného objektu, aby byl jasně čitelný i senzuálně atraktivní, aby jeho forma odpovídala změněnému času, oceňujícímu humanismus, jednoduchost a tiché bytí věcí.
Antonín Procházka vstoupil do výtvarného života na samém počátku dvacátého století. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu se stává nejprve žákem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, od roku 1904 studuje na Akademii výtvarných umění (prof. Bukovac, Schwaiger). Nekonvenčnímu duchu mladého malíře však tradiční nazírání pedagogů nevyhovuje, a tak se spolu s Emilem Fillou vydává na proslulé putování evropskými městy za starým a novým uměním. V letech 1907 a 1908 se stává účastníkem obou výstav skupiny Osma, o tři roky později členem Skupiny výtvarných umělců. Přestože se již tehdy řadil k předním představitelům moderní české kultury, musel se z existenčních důvodů delší dobu věnovat pedagogické činnosti. Od roku 1910 působil v Ostravě, v letech 1921–1924 v Novém Městě na Moravě. Od roku 1924 se jeho trvalým domovem stalo Brno.
Po období výtvarné dramatizace, ovlivněné příklady Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha, Honoré Daumiera ad., vstupuje autor na pole kubismu, výtvarného směru, o kterém dnes není pochyb, že je nejdůležitějším momentem novodobých dějin výtvarného umění. Již Emil Filla si ve svých zápiscích uvědomoval, že kubismus je „metoda nového vnímání světa a nový poměr subjektu a objektu“. Emil Filla a Antonín Procházka byli prvními českými umělci, kteří usilovali o ryze výtvarnou formu založenou na pevných zásadách kubistické konstrukce obrazové plochy. Právě v těchto dvou zakladatelských osobnostech pak kubistická koncepce nalezla své hlavní pokračovatele i v průběhu dvacátých let. Jejich nová díla však nemohla popřít ozvuky převratné doby. Vyzařuje z nich životní pocit značně odlišný od období, kdy se teprve odhodlávali vstoupit do výtvarných oblastí na domácí půdě neprozkoumaných.
Díla vzniklá v období Procházkova pobytu v Novém Městě na Moravě (1921–1924), kde působil jako profesor kreslení na tamní reálce, završují celý jeho předchozí kubistický vývoj. Jsou vzácně kvalitativně vyrovnaná a oproštěná od těch stránek kubismu, které potlačovaly jeho přirozené malířské sklony. Sám Vincenc Kramář období z první poloviny 20. let vysoce cenil: „Procházka shrnuje tu výsledky své dosavadní práce a vytváří díla vzácné komplexnosti, v nichž krajně vystupňovaná látkovost zápolí v mocném napětí s duchovní prostorovou konstrukcí.“ Ruku v ruce se stupňováním smyslovosti nabývá v jeho tvorbě nový význam figurální námět.
Kolem poloviny dvacátých let opouští Procházka postupně zeslabující kubistické tendence a nalézá kouzelnou polohu klasicizujícího civilismu, absorbující dobově aktuální poetiku naivizujících inspirací. Do centra jeho pozornosti se dostávají témata ze světa každodennosti „zlatých“ dvacátých let, čerpající z okouzlení dobovým módním stylem, světem mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějemi.
Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve třicátých letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou našel v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby.
Podobně jako v tvorbě Emila Filly, také u Antonína Procházky hrál motiv zátiší významnou roli. Jako samostatný tematický celek se v jeho díle objevuje již roku 1907. Mimořádný význam pak mělo toto prastaré ikonografické téma v období kubistickém. V následné fázi let 1924–1928 pak autor právě i jeho prostřednictvím obnovuje svůj kontakt s bohatstvím smyslové reality, i když kubistická zkušenost v podobě stylizace obrazového prostoru a tvarové zkratky bude i v pracích z této doby stále jasně čitelná.
Předložený obraz „Hrozny v košíku“ je Procházkovou výtečnou a důstojnou prací, která logicky završuje autorův vývoj v průběhu dvacátých let, kdy jeho nový zájem o „atributy každodennosti“ osvobodil předměty zátiší z vázanosti na abstrahovanou kubizující kompozici, osamostatnil je a nechal jim vůdčí roli. Dostáváme se tu do vrcholné fáze Procházkova „kouzelného“, citově vroucího primitivizujícího civilismu.
V tomto díle soustředil autor svou pozornost na „obyčejné věci“, jež zvýznamnil. Působí na nás, jako by to byly jakési laskominy rozložené ve vitríně. Jejich smyslově materiální stránka je akcentována Procházkovou novou malířskou technikou, enkaustikou. Aktualizace tohoto starověkého malířského postupu je pro autorův primitivismus i neoklasicismus zcela příznačná. Demonstrovala totiž perfektně jeho přesvědčení, že moderní umění je pevně zakotveno v dějinách, že inovace a tradice nemusí být nutně v antagonistickém vztahu. Vosková malba, z hlediska trvanlivosti prověřená staletími, tu dodává ztvárněným předmětům jak efektní plasticitu, tak také schopnost odrážet světlo, které jako by přicházelo z jiného světa.
