Tři noblesní díla Františka Kupky v aukci

František Kupka se narodil roku 1871 jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu, a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886), aby byl posléze přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (1887). Zde studoval jako žák prof. Sequense až do roku 1891, kdy odešel do Vídně. Ve Vídni setrval do roku 1895. Oklikou přes severní Evropu se pak dostal jako stipendista do Paříže. Během studií na L´École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Prvního výrazného úspěchu a proslulosti dosáhl se satirickými kresbami cyklů Peníze, Náboženství a Mír (1902–1904) pro časopis L´Assiette au Beurre.

V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Po první světové válce navázal spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze s tím, že bude přednášet v Paříži. Ke svým studentům přistupoval otevřeně a podporoval u nich úsilí o duševní rozvoj. Považoval za zásadní, aby umělec měl přehled i v mimouměleckých oborech. Studenty nabádal k pravidelné autoskopii (pozorování sebe sama) a ve svých přednáškách se zaměřoval na témata jako psychologie umělcovy duše apod. Mezi jeho posluchače patřili mimo jiné Josef Šíma, Jan Zrzavý, František Muzika, Zdenek Rykr, Věra Jičínská, Milada Marešová a Alén Diviš.

Zatímco není snadné rozhodnout, kdo v evropském umění vytvořil první nefigurativní obraz, František Kupka byl prvním malířem, který abstraktní malbu oficiálně vystavil. Monumentální, dvoumetrová „Amorfa. Dvoubarevná fuga“, autorovo nejslavnější dílo, a menší „Amorfa. Teplá chromatika“ byly představeny na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži a vzbudily obrovskou pozornost, i když samozřejmě zčásti skandální. Kupka však nebyl typickým představitelem pařížských avantgard. Vedle Vasilije Kandinského byl jediným ze zakladatelské generace abstraktních umělců, který nevyšel z lekce picassovského kubismu, ale z tradice české pozdně obrozenecké a evropské symbolistní kultury. Kromě jeho nezpochybnitelné iniciativy v osvobození uměleckého jazyka k čisté řeči malířských forem je třeba spatřovat jeho zásadní význam také ve svobodě, s níž se pohyboval ve velmi různorodých polohách abstrakce. Dle výstižného přirovnání to bylo, „jako kdyby někdo v dobách, kdy postupně – od antického Řecka po ranou renesanci – byly vytvářeny tónorody evropské hudby, začal najednou používat celého bohatství moderních tónových soustav“ (J. Sekera).

V době, kdy Mondrian laboruje s možnostmi nezávislého využití kubistické analýzy a v Kandinského abstrakcích zůstávají ještě rozpoznatelné odkazy na předmětná témata, Kupka vytváří ryze abstraktní díla – tak rozličná, a přitom tak suverénní – jako zmíněná „Amorfa. Dvoubarevná fuga“ či „Vertikální plány“, dva nejdůležitější celky zahajující linii nefigurativní malby. Právě i v této simultánnosti rozličných cest jako by Kupka předjal skutečnost, že abstraktní umění se nebude vyvíjet postupnými, na sebe navazujícími kroky, jako tomu bylo u napodobivého umění staré doby, ale řadou paralelních či různoběžných cest.

Téměř každému Kupkově plátnu předcházela velká řada kresebných studií, od prvotního náčrtu přes postupné kompoziční tříbení tvůrčí ideje až k finálnímu pastelu či kvaši. Jak připomněla Ludmila Vachtová, „Kupka-kreslíř nesoutěží s Kupkou-malířem. Obě dvě tyto linie se u něho proplétají a vzájemně podmiňují“.

Rozhodující pro celé Kupkovo dílo, ať už jde o figurativní, či nefigurativní období, byl secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní. I ve svých abstraktních obrazech zůstával Kupka typem filozofujícího umělce. Jako člověk vynikal zájmem o mnoho vědeckých i nevědeckých oborů. Mezi ty nejdůležitější, které se projevily následně i v jeho výtvarné tvorbě, patřily: astronomie, biologie, antropologie, psychologie, fyzika, spiritismus, medicína a filozofie. Z filozofů ho zaujali především Platón a Nietzsche. Po vzoru německého malíře a sociálního reformátora K. W. Diefenbacha se stal vegetariánem, pravidelně cvičil nahý na slunci a rozvíjel své spirituální sklony.

Uvedený název celého obrazového souboru „Arabesky” nebude překvapivý, pokud si uvědomíme, že v rámci ilustrování knih se autor seznámil s různými ornamenty, a tak se stalo, že se nadchl pro orientální umění. Velmi přiléhavě pak ve svém spise „Tvoření v umění výtvarném“ (1923) vysvětlil, že toto „umění forem vymyšlených – a ne hloupě a falešně napodobených podle přírody – zdá se nám souladem výtvarné čistoty a vzácné ušlechtilosti, je to svět vyšší, než je náš. Je v tom duch rytmicky zpívající v rozvržení výtvarných článků“.

Přesně s takovou čistotou jakoby pohybujících se elementárních geometrických tvarů se v předloženém díle setkáme. Je to kompozice plně odpovídající autorovu systematickému nalézání nové reality. Kromě překrývajících se obdélníků, u nichž jako bychom tušili stopy prostorové rozprostřenosti, jsou ústředním „leitmotivem“ žluto-okrové vertikály nalevo a napravo, >dole „zatížené“ hnědou horizontálou země. Horizontálu Kupka ztotožnil s bohyní Gaiou, pramatkou. Naproti tomu vertikálu vnímal vždy jako linii dramatickou, „energickou“, k „taktovce dirigenta, neboť diriguje hmotu prostoru“

Františku Kupkovi se v  díle "Abstraktní kompozice" podařilo vytvořit vnitřně provázanou geometrickou skladbu působivou svým ztajeným pohybem, harmonií a rovnováhou, inspirovanou obdivem k čistotě a vyváženosti řeckých proporcí. Velmi výtvarně silný je nejen ústřední kontrast černých, do „L“ formovaných plánů a světlého podkladu, ale také obohacení kompozice o dělený vertikální plán v modré, doplněný jemným ornamentem, který naopak odkazuje na vegetabilní princip a bohatě „zčeřený“ rukopis z „Kosmického jara“ či „Příběhu o pestících a tyčinkách“.