Svůdná energie na plátně, ilustrace z Hamletovského cyklu, či typická imaginativní krajina jsou sběratelsky významná díla Josefa Šímy, která vám nabídneme k investici v březnové aukci umění.
5/3/2023 - Topičův salon - 90. AUKCE EXKLUZIVNÍHO VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ
Dílo Josefa Šímy zaujímá jedno z nejpřednějších míst nejen ve vývoji našeho, ale i francouzského a v širších souvislostech evropského výtvarného umění dvacátého století. Šímova tvorba je prodchnuta hluboce humanistickým filozofickým názorem, který je umocněn mimořádnou silou uměleckého výrazu.
Josef Šíma se narodil se roku 1891 v Jaroměři. Jeho otec učil kresbu a malbu na tamní řemeslnické škole, kterou navštěvoval i František Kupka. Velký vliv na Šímovu tvorbu v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze měl profesor Jan Preisler. Šíma byl nadán nejen umělecky, ale souběžně s Akademií studoval i techniku. Jeho záliba v matematice i geometrii se pak odráží v celém jeho díle. V roce 1920 se Šíma dostává do Francie. Jeho setkání s touto zemí, její kulturou a tehdejší mezinárodní uměleckou avantgardou ovlivnilo jeho tvorbu určujícím způsobem. Ani poté, co se ve Francii natrvalo usadil, nikdy nepřerušil styky s vlastí a jako člen Devětsilu se účastnil kulturního dění v Československu.
Setkání mladých francouzských básníků se Šímou bylo osudové. „Od prvních slov jsou zasaženi bleskem přátelství,“ referoval z Paříže český spisovatel Richard Weiner a dodával, že básníci „nadšeně šveholí o ‛zázraku Šímovi’“. Šíma byl jediným malířem skupiny, jež také vydávala časopis a organizovala výstavy. Její vůdčí osobnost, básník Roger Gilbert–Lecomte, stavěl Šímu na roveň Pabla Picassa, Joana Miró či André Massona.
V období této vzácné duševní shody se rodily první Šímovy imaginativní obrazy. „… jsou to díla zprvu nečistá, polepená napodobeninami mrtvol vjemových vzpomínek, později očištěná od světa a popisující stupnici vidin až po absolutní světlo,“ charakterizoval Gilbert–Lecomte Šímovu malbu. Skupina se rozpadla v roce 1932, avšak její zaměření zásadním způsobem ovlivnilo autorovu výtvarnou poetiku.
V pozdní fázi svého díla, po roce 1950, dospívá Josef Šíma k druhému tvůrčímu vrcholu. Hlavním tématem jeho nových maleb a kreseb se stalo světlo pojímané jako základní energetická matérie i psychická realita. Toto světlo doslova prozařuje celý obrazový prostor v nové vizi jednoty, k níž Josef Šíma směřoval celý život.
Šímovo dílo se do československých výstavních síní navrátilo po polovině šedesátých let, kdy se uvolnily politické poměry. Zejména velká pražská retrospektiva (1968), pokračující následně v Paříži, představovala pro autora velké povzbuzení jak životní, tak tvůrčí. Setkání s domněle dávno ztracenými obrazy u něj vyvolalo příliv nových kreativních sil, které jeho tvorbu výrazně diferencovaly. Právě tehdy došlo k syntéze a organickému propojení všech objevů, kterých Šíma kdy dosáhl a jež se vedle sebe objevily v nových souvislostech, viz dílo "Slepá ulička I (Impasse I)" níže.
1968 // olej, plátno // 54 ✕ 65 cm
Provenience: význačná sbírka Dr. Jean Leymarie (1919-2006), významného francouzského historika umění, který byl v letech 1968-1973 ředitelem Musée national d'Art moderne v Paříži. Dílu Josefa Šímy věnoval odborný zájem, podílel se na uspořádání jeho velké retrospektivy v roce 1968 (Paříž, Praha) a stal se umělcovým blízkým přítelem.
Vystaveno: Joseph Sima 1891 - 1971, Museum Bochum, Německo, 9. 11. 1974
Jedním z výrazných témat, jenž se přenesl z Šímovy předválečné tvorby do jeho současných pláten, bylo letící torzo. Právě to představuje leitmotiv díla s autorským názvem „Slepá ulička I (Impasse I)“. Červeno-fialovavé torzo, akcentující jeho smyslové konotace, je tu vepsáno do geometrického schématu hyperboly. Toto dynamické pnutí jako by přesně vysvětlovala autorova vlastní slova: „Dnes podle kamenné cesty našeho racionalistického světa nalézáme poklady poezie. Poezie nikoli jako zkrášlovacího elementu, nýbrž jako nálezu fascinující jistoty, o níž se nediskutuje… Neboť poezie je zkušenost a poznání a nevím, není-li poetické a erotické poznání světa blízko jedno druhému. Obojí jsou nejčistší a nejobjektivnější pravdou.“
Výstižně formově vykreslené torzo se ocitá v průsečíku hyperbol, které vytvářejí neobyčejně sugestivní prostor rozpínající se trychtýřovitě do nekonečna. Toto neobyčejné svědectví autorova pozdního citového vzplanutí symbolizuje jak erotiku a poezii, tak nejšířeji lásku, neboť ta jediná má schopnost vyvést člověka z labyrintu nenaplněného a bezcílného života.
Dílo s názvem "Slepá ulička I (Impasse I)" namalované Josefem Šímou roku 1968, se vztahuje k sérii děl L'Impasse (1968), Impasse II (1968), Impasse III (1968), Impasse Avec Corps Rouge (1967). Abstrahované, zkrácené torzo se objevilo v Šímově díle již v roce 1928.
Obrazy 60. let, Šímových zralých let, jsou dnes uznávány jako jeho nejucelenější a myšlenkově nekompromisní díla. Často se zabývají metafyzickými myšlenkami, koncepty, které odkazují na skutečný svět, aniž by se ho ve skutečnosti pokoušely kopírovat nebo reprodukovat. Tento přístup byl popsán jako jakýsi „materialistický mysticismus“, v němž Šímova díla evokují to, co je ve skutečnosti virtuální realitou, nadpozemským stavem, ve kterém je člověk spravedlivě přítomen.
Obrazy jeho posledních let, jejichž příkladem je právě "Slepá ulička I (Impasse I)", byly bezesporu umělcovy nejexperimentálnější.
Šímova pozdější tvorba, inspirovaná znovuobjevením údajně ztracených předválečných děl a jejich zařazením na výstavy v Paříži a Praze v roce 1964, představuje spojení mladického nadšení s dovednostmi umělce v nejlepších letech. Přestože stále obsahují prvky hmotného světa, tyto prvky byly nyní tak jemné, že byly téměř nezřetelné.
"Slepá ulička I (Impasse I)" ve svém malířském provedení ukazuje typickou měkkost tohoto období a lehkost na dotek. Šíma vytváří tichý, klidný a smyslný obraz, který zároveň také zachycuje a vyjadřuje silný a potenciálně děsivý pocit neklidu. Klikaté křivky středního červeného ženského trupu jsou krásné, ale v podstatě jde o hlavu - a postavu bez končetin, připomínající rty, jazyk nebo rty vulvy najednou. Tento smyslný a erotický střed kompozice je strážcem prázdna za ním. Název obrazu "Slepá ulička" ještě podtrhuje nejednoznačnost celé kompozice.
1950 // lavírovaná lavírovaná tuš, kresba perem, karton // 66,5 x 49,5 cm
Dílo „Bez názvu (Elektrické výboje)“ je jednou z kvalitních prací, jež uvádějí tento nový úsek Šímovy tvorby, zahájený na prahu padesátých let. V této fázi Šíma cíleně utlumil formální experimenty. Sledoval tím vlastní myšlenkový vývoj, kdy mu byly blízké postoje sledující především vnitřní duchovní růst, nikoli technický a společenský pokrok. Dílo „Bez názvu (Elektrické výboje)“ dokládá, jak se Šíma navracel k sobě samému, ke klíčovým zdrojům své imaginace, které mu byly schopny poskytnout nové podněty, jdoucí především duchovního rozměru. Mezi tyto zásadní tvůrčí impulzy patřilo několik iluminačních zážitků. Ten z pobytu ve Švýcarsku v roce 1927 popsal malíř slovy: „Jednoho dne pozdě večer nás zastihla bouře mezi velmi nízko položenými mraky. Blesky přicházely odnikud a byly všude. V temnotě neexistovalo nic, ani země, ani já, s výjimkou okamžiků, kdy blesk vše osvítil….“
Dílo „Bez názvu (Elektrické výboje)“ se ve stěžejních prvcích obrazového repertoáru odvolává na soubor imaginativních pláten s názvy „Elektrické výboje“, „Bouře“ či „Mlno“, realizovaný v letech 1927-1928. Josef Šíma zde nesmírně subtilní formou nervní tušové perokresby, kombinované s tuší rozmývanou a akvarelem, ztvárnil imaginativní elektrizovanou krajinu, tlumočící svou náhlou vizi „jednoty hmoty, kamenů, stromů, vody, mraků, vzduchu a světla“ (J. Šíma), krátký okamžik, který se zdál nekonečný. Vteřinové osvícení se zábleskem vědomí věčnosti.
1929-1930 // uhel, běloba, karton // 31,5 ✕ 21,5 cm
Dílo „Jdi do kláštera (Vas-t-en dans un couvent)“ je sběratelsky unikátní, básnivou, neobyčejnou meditací Josefa Šímy o lásce, šílenství a smyslu lidského bytí.
Výjímečnost práce z Hamletovského cyklu, ilustračního souboru mimořádného významu, mnohokrát zdůrazněného v novodobé literatuře, si poprvé uvědomil básník René Daumal, Šímův kolega ze skupiny Le Grand Jeu, který roku 1930 v dopise Rollandu de Renévillovi napsal: „…přijď se podívat, kde je dnes Šíma, který právě dokončil ilustrace pro jedno české vydání Hamleta, jež jsou trochu jako rána do žaludku, ujišťuji Tě - a v jeho věku se obvykle už nejde kupředu, když člověk není zrovna Picasso (navíc Picasso postupuje mílovými kroky, ale jen jako malíř), Šíma, stejně jako my, jde v celku).“
Jedinečnost celého cyklu spočívá v tom, že Josefu Šímovi se v něm podařilo geniálně vyjádřit halucinatorní konkrétnost fantomatických podobností, iluzornost přírodních scenérií nebo kulis elsinorského zámku. Sugestivní černo-bílé pojetí v precizní uhlové technice vyvolává melancholickou atmosféru, pocit neúprosnosti lidského osudu, čímž předznamenává malířův další tvůrčí vývoj.
„Jdi do kláštera (Vas-t-en dans un couvent)“ zachycuje v básnivém přepisu první obraz třetího dějství tragédie, kdy Hamlet začne Ofélii tvrdit, že ji nikdy nemiloval a posílá ji do kláštera. Bledé poloprofily obou aktérů, ozářené neskutečným světlem, silně kontrastují s tmavým pozadím. Svou strnulostí připomínají masky. Pro Šímu je v této fázi zcela přízračné, že tu dochází k osmóze mužských a ženských obličejových rysů, motivované autorovou podvědomou tendencí ke splývání pohlaví. Ofélie tak jako by doslova byla Hamletovou dvojnicí.
Načítám aktuální verzi stránky.
