Blog
Sdílet:

Malíř básnivé fantazie „krajiny duše“ Karel Černý.

19/10/2021

Představujeme vám velkoryse cítěné dílo nepřehlédnutelné osobnosti české moderní malby, Karla Černého, autora, který naléhavost a uhrančivost osobního prožitku ojediněle propojil s monumentálně rustikální formou obrazu.

AUKCE ČESKÉHO A ZAHRANIČNÍHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ // Neděle 24/10/2021 // 13:30 // Topičův salon, Praha

Jedná se krásnou práci Karla Černého z vyzrálého období padesátých let, kdy autor dosáhl podmanivé výtvarné syntézy, jejímž základem bylo vyrovnání poetických složek výrazu s věcností bravurně stylizované formy.

Karel Černý vstoupil do uměleckého světa ve třicátých letech, v době, kdy se na české výtvarné scéně prolínaly pozdně kubistické a expresivní tendence s imaginativní a surrealistickou tvorbou. Všechny tyto vlivy vstřebal a přetavil do syntetického výrazu, v němž najdeme styčné body se všemi aktuálními tendencemi třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Kromě členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes se nezapojil do aktivit jiných výtvarných hnutí – od počátků své tvorby se etabloval jako výrazný solitér.

Hned od jeho první samostatné výstavy v Mánesu roku 1942 bylo zjevné, že Karel Černý je malířem hlubokého citu a prudké smyslovosti, který vyhraněně subjektivní prožitek skutečnosti podřizuje pevné obrazové skladbě. Nejcharakterističtější rys jeho tvorby představuje zjednodušený tvar, často proměněný v symbolizující znak, vystihující podstatu ztvárněného námětu. Žádné z jeho děl nevznikalo náhodně a lehce. Umění Karla Černého nebylo věcí temperamentu. K námětu se často vrací, důvěrně se s ním seznamuje a přitom se mu citlivě vnímané zážitky třídí a formují, až splynou ve výtvarnou představu zralou finální realizace v obraze.

Cesta Karla Černého ke svébytnému malířskému výrazu byla spojena s krajinou. Jeho vyhrocený subjektivismus a odstup od lidí ho přivedly ke krajině, kterou chápal v duchu symbolismu přelomu století jako „krajinu duše“. Výtvarně ho přitahovala příroda skalnatá, pevně formovaná, vhodná pro stylizaci a pevné lineární obrysy. V Praze našel takovou krajinu v Prokopském údolí v Hlubočepích a zejména v Podbabě. V roce 1955 pak objevil další kout krajiny, který jej hluboce zaujal. Bylo to místo jižně od Prahy, kde Vltava vytéká ze Zbraslavi a kolem vysokých zalesněných skal vytváří zákrut směrem k Vranému nad Vltavou. Od roku 1955 tak vzniká soubor obrazů a kreseb nazvaný „Jarov“, podle malé vesničky u řeky a železniční zastávky na trase Praha – Čerčany na levém břehu Vltavy. Tam, na trati slavného posázavského pacifiku, který tak milovali skauti a trampové, maluje Karel Černý posuzovaný obraz. Ztvárnil na něm mohutné, širokými štětcovými tahy rytmizované skály padající k řece, vytvářející siluetu čtyř kopců a formující meandr, kterým klidně a majestátně protéká řeka.

Autorova zjitřená básnivá fantazie byla neustále vyrovnávána sklony k monumentalitě. Je známo, že jako fyzicky křehký člověk měl rád vše drsné, nezjemnělé, ale svým způsobem básnivé. Proto do celkově robustně laděného panoramatu zapojuje drobné poetické prvky – přístaviště, dýmající parníček a výrazně žlutě barevnou zastávku. Zejména osamělý parník má symbolický význam, je nabit zlidšťující silou.

Vojtěch Lahoda konstatoval, že výrazné vzepětí malby Karla Černého se odehrávalo zejména v letech 1955–56 v cyklu obrazů z Jarova. Jejich sevřená, malířsky velkorysá a mírně dekorativní forma byla již ve své době trefně srovnávána s lidovými malbami na skle, které měl malíř rád. Posuzovaný obraz „Jarov“ je okouzlujícím dílem projasněné vnitřní vyrovnanosti. Je to scenérie neobyčejné kompoziční ucelenosti a hlubokého citového zaujetí, vytvořená Karlem Černým jako jakési stvrzení soužití člověka s přírodou, jako osobní vyjádření romantické sounáležitosti s řekou a krajinou.


Obraz Karla Černého slovy historičky umění PhDr. Rei Michalové, Ph.D.

Sdílet: