V posledních letech se v českém uměleckém prostředí čím dál častěji objevuje jméno František „Franta“ Mertl. Pětadevadesátiletý malíř a sochař pocházející z Třebíče totiž dříve dobyl svět než tuzemskou scénu. Ve druhé polovině padesátých let emigroval na Západ a trvale se usadil ve Francii.
Na sálové aukci, která proběhne 1. března 2026 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze, se objeví jeho velkoformátové dílo s názvem „Odkaz (Lien)“. Jedná se o pozoruhodný obraz s velmi silným lidským apelem symbolizující svázanost člověka s neživou technikou. Podrobnosti naleznete v online aukčním katalogu či v jeho tištěné verzi, která je k dispozici v Topičově salonu.
První český umělec s vlastní stálou expozicí v zahraničí
František Mertl se narodil v roce 1930 v Třebíči. Během války však žil s matkou a bratrem v Brtnici na Vysočině. Jeho otec Miloš Mertl byl známým obchodníkem s českým křišťálem. Hovořil několika cizími jazyky a aktivně se účastnil první světové války a bojoval i v československých legiích. Když vypukla druhá světová válka, pobýval služebně v Turecku, odkud se vydal do Francie a připojil se k české jednotce bojující na severní frontě. Po francouzské kapitulaci odjel do Anglie. Posléze jako tankista bojoval u Dunkerque a prošel celou Evropu. Mertlovu matku často vyslýchalo gestapo a hrozilo jí deportací do Terezína. Poté, co se otec vrátil k rodině, přestěhovali se do Olomouce.
Již na škole v Brtnici si učitel Františka Mertla povšiml jeho talentu. Avšak na přání otce začal studovat Slovanské gymnázium v Olomouci a po dvou letech odešel na střední uměleckou školu do Brna. Po maturitě v roce 1953 se rozhodl pro studium architektury a malby na Akademii výtvarných umění v Praze. K tomu Mertl říká: „Je pravda, že můj otec nebyl nadšený, když jsem se rozhodl studovat akademii. Ale ujišťoval jsem ho, že budu současně studovat i restaurátorství. Po druhé světové válce bylo hodně zničených památek včetně obrazů, takže restaurátoři byli potřeba. Pod touhle záminkou nakonec otec moji výtvarnou volbu přijal.“ V té době patřili k jeho přátelům budoucí „Šmidrové“ - Jan Koblasa, Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý a Rudolf Komorous, s nimiž se zúčastnil recesistické „Malmuzherciády“ v roce 1954.
O dva roky později šťastně podnikl studijní pobyt v Itálii, kde se zabýval díly italských mistrů a současným uměním. Zde se i seznámil se svou budoucí manželkou Jacqueline Sussan. Zpět do vlasti se vrátil pouze z pocitu odpovědnosti vůči matce a profesoru Holému, kteří se za něj zaručili a byli by jinak pronásledováni StB. Po návratu však zjistil, že on sám byl v Itálii sledován ruským agentem, který vystupoval jako Ital. Jakékoliv další cestování nepřipadalo v úvahu.
Do Prahy za ním dvakrát přijela Jacqueline, která byla několikrát zatčena a po celou dobu jejího pobytu byla sledována StB. Agenti ji i unesli, neboť ji považovali za špionku. Dokonce požádali o to, aby spolu mohli žít v Praze, ale to jim policie zakázala.
V roce 1958 se František Mertl připojil k zájezdu studentů Akademie do NDR. Přes Berlín se mu podařilo utéci do Francie. „Můj plán byl jednoduše připojit se k Jacqueline a společně žít a pracovat ve Francii. V roce 1958 jsme se vzali ve Vence a usadili jsme se na kopci nad městem, kde žijeme dodnes. Znamenalo to ale vybrat si exil. Sedmnáct let jsem se nemohl vrátit do Československa a svého otce už jsem naživu nikdy neviděl.“ Za Mertův exil se tehdejší mocenský aparát pomstil jeho rodině.
„Když jsem přicestoval do Francie, měl jsem stejný problém jako můj otec, jenž do francouzské armády narukoval v roce 1939, kdy Francie vyhlásila válku Německu. Pro pravého Francouze je prakticky nemožné vyslovit korektně moje příjmení… Mertl. Otec byl známý mezi vojáky jako ,Sergentʹ Miloš. Věděl jsem, že budu muset vymyslet něco obdobného. Takže když jsem na konci padesátých let přijel do Francie, rozhodl jsem se, že budu jen Franta. Navíc to zdůraznilo můj český původ. Dnes mě tady ve Vence nikdo nezná jinak než jako ,monsieur Frantuʹ. Dokonce mé manželce Jacqueline říkají ,madame Frantaʹ.“
Nedaleko jejich domu bydlel Marc Chagall a v sousedním Saint-Paul-de-Vence se potkal s Antoni Tàpiesem, Joanem Miró či Alexandrem Calderem. Jak sám uvedl: „Největší roli však zahrál Picasso, který bydlel a tvořil v nedalekém Vaullauris a Cannes. V té době ve Francii vládla abstraktní malba a figurativní umění podle znalců patřilo do koše. Picassova práce mě silně podpořila ve vůli zůstat v tom, co mě vždy inspirovalo: chtěl jsem prostřednictvím malby mluvit o člověku. Výtvarné umění není nic jiného než pokračování úsměvu, výkřiku a někdy i žaloby.“
Díla Františka Mertla se vyznačují speciální citlivostí vůči kráse a hrůze lidské existence, i proto bývají řazena k „nové figuraci“. V jeho tvorbě lze spatřit tři hlavní tematické okruhy. Tím prvním je člověk a technika, resp. setkání s mechanikou. Druhý určila návštěva Senegalu, posléze cesta po celém africkém kontinentu a pobyt v New Yorku, během něhož se zabýval problematikou násilí, rasismu, agrese. Třetím tématem je exil, který měl na jeho život nezanedbatelný vliv.
Mertlovy obrazy zobrazují člověka se vším, co k němu patří. Odhalují drama lidského údělu a současně nastavují zrcadlo světu, který je prostoupen technikou, násilím a konzumem. Ztvárňuje postavy a krajiny zatížené historií a emocemi, což se odráží v jeho použití tmavých tónů a dramatických forem v jeho obrazech, kresbách a sochách. Ačkoliv je někdy jeho tvorba chápana jako krutá či smutná, pro samotného Mertla je formou osvobození a prostředkem, jak sdělit své poselství. „Malování je velmi krásné. Ale pro mě je důležité stimulovat lidi k zamyšlení nad světovým děním. Proto je klíčové vystavovat a sdílet své dílo s ostatními. Touto cestou se snažím najít odpověď na otázku, kterou si kladu už dlouho: jak je možné, že člověk dokáže vytvořit zcela úžasné věci, a přitom být schopen i naprosto hrůzostrašných činů?“
Mertlovy obrazy, kresby, sochy a grafiky jsou součástí významných veřejných sbírek po celém světě, k nimž patří Guggenheim Museum, Brooklyn Museum či Bronx Museum of the Arts v USA. V České republice je zastoupen například ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Moravské galerii v Brně, v Muzeu města Brna na Špilberku, v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Ve Francii vlastní jeho díla instituce Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris, Centre Pompidou, Musée Picasso Antibes a další.
V roce 2025 se v Jízdárně Pražského hradu konala velká retrospektivní výstava u příležitosti udělení státního vyznamenání České republiky Františku Mertlovi v roce 2023.
Po této výstavě se rozhodl některé ze svých nejcennějších děl věnovat městu Vence. Tamní Musée Fondation Émile Hugues, kde se dříve těšil uznání například Henri Matisse, inaugurovalo nový trvalý výstavní prostor s názvem „Espace Franta“. František Mertl se tak stal prvním českým malířem, jenž takové uznání ve Francii získal.
„Město má zvláštní genius loci. Kdysi přitáhlo mistry, jako byli Matisse i Chagall. Přestože jsou mnohé z mých obrazů umístěny ve významných světových institucích, jako je třeba sbírka UNESCO v Paříži, chtěl jsem, aby lidé zde, na místě, které mě tolik inspirovalo, měli přístup k mému dílu. Cítím to jako projev vděčnosti místu, které sehrálo tak důležitou roli v mém uměleckém růstu.“
A pro ty, kteří nebudou mít to štěstí se do Vence dostat, pořádá Městské kulturní středisko Třebíč výstavu FRANTA – v Malovaném domě. Představuje vzácnou kolekci 55 děl ze sbírek soukromých sběratelů.
VÝSTAVA | 12/2 – 1/3/2026 ० Topičův salon (10 - 18h)
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA | 26/2 v 18h
AUKCE | 1/3/2026 ० Posledních 60 let české výtvarné scény