Blog
Share:

ZÁTIŠÍ S KÁVOVOU KONVICÍ (1915)

20/10/2021

Mimořádné a vzácné kubisticko - orfistické dílo nového uměleckého projevu malíře Antonína Procházky.

AUKCE ČESKÉHO A ZAHRANIČNÍHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
Neděle 24/10/2021 // 13:30 // Topičův salon, Praha

Obraz „Zátiší s kávovou konvicí“ představuje autentické, špičkové a mimořádně sběratelsky vzácné kubisticko-orfistické dílo Antonína Procházky, autora, jehož výtvarný odkaz znamená v kontextu evropské kultury nepřehlédnutelný celek, který nabyl na nesmírné hodnotě jako tvorba celosvětově závažná.

Procházkova malba se ve svých vrcholných výkonech zmocňuje všech smyslů diváka a dodává mu pocit smyslu bytí na tomto světě. V tzv. orfistickém období, do něhož se posuzovaná práce reprezentativně vřazuje, dokázal umělec rozvinout původní kubismus do ojedinělé podoby výtvarného lyrismu, „simultaneismu“, zdůrazňujícího diskovité a kruhovité útvary a simultánní barevné kontrasty. „Orfický kubismus“ spojil umělce jako Procházka, Kupka, Delaunay, Léger, Picabia, Boccioni, Duchamp, Larionov a další, kteří se vzdalovali poznatelnému předmětu směrem k abstrakci. Ve svých dílech předkládali svět jako projev dynamických sil, nikoliv jako stabilní veličinu v uzavřeném prostoru. Ne náhodou bývá fáze let 1915–1917 v Procházkově tvorbě odbornou uměleckohistorickou literaturou považována za jednu z nejoriginálnějších. 

Kolem poloviny dvacátých let opouští Procházka postupně zeslabující kubistické tendence a nalézá kouzelnou polohu klasicizujícího civilismu, absorbující dobově aktuální poetiku naivizujících inspirací. Do centra jeho pozornosti se dostávají témata ze světa každodennosti „zlatých“ dvacátých let, čerpající z okouzlení dobovým módním stylem, světem mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějemi. 

Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve třicátých letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou nachází v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby. 

Posuzovaný obraz „Zátiší s kávovou konvicí“ doslova „učebnicově“ manifestuje Procházkovu přímou účast při propracovávání nových uměleckých objevů. Vzniká roku 1915, kdy malířova smyslovost a vrozená láska k barvě prolamují přísný kubistický řád. Jeho obrazy se rozpohybují novým dynamismem: neobyčejným bohatstvím kubisticky viděných tvarů a magicky rozžehnutými barvami, prvky, které pomohou rozvázat pouta bezprostřední závislosti na opticky vnímatelné realitě. 

V roce 1913 vyšla v Paříži kniha Guillauma Apollinaira „Les Pein-tres Cubistes“ (Kubističtí malíři), v němž kubismus rozdělil na čtyři proudy: vědecký, fyzický, orfický a instinktivní kubismus. Apollinaire vnímal orfický kubismus jako významnou tendenci: jako umění vytvářející nové celky s předměty; umění, které neodráží vizuální realitu, ale je zcela výtvorem umělcovým.

Dr. Vincenc Kramář byl prvním, kdo zpozoroval, že Antonín Procházka od roku 1913 „půjde především za smyslovou látkovost“, že klade „důraz na barevný účin plošek dekorativně rozložených“. Nápadnou změnu a odklon od „věcného kubismu Picassova“ nazval orfismem. 

Miroslav Lamač neváhal posuzované „Zátiší s kávovou konvicí“ označit za nádherný obraz (in: Osma a Skupina výtvarných umělců, 1907–1917, Odeon, Praha, 1988, s. 384). Novodobá literatura ho klasifikuje jako „ojedinělý příklad signalizující vliv futuristického simultaneismu smíseného s delaunayovským orfismem“ (in: Antonín Procházka 1882–1945, Muzeum města Brna, Moravská galerie v Brně, Obecní dům, Praha, 2002, s. 93). Je to vskutku dílo neobyčejné poetiky, rozehrávající úchvatnou symfonii obloučků a vlnovek. Dynamismus obrazové struktury, zviditelňující latentní pohybovou energii křivek hrnku a konvice, má blízko k Boccioniho slavnému „Rozvinutí lahve do prostoru“ (1911). Kromě futuristického pojetí simultaneity, patrného v analýze čajové konvice, se tu setkáme s fragmenty kruhových disků, jasně poukazujících na orfismus a barevnou simultaneitu obdobnou Delaunayově. 

K dramatizaci výtvarné formy výrazně přispívá barevná pasta drsněná příměsí písku, jež má již doslova reliéfní charakter. Slovy Miloslava Lamače: „Malířův štětec, hnětoucí a usměrňující drsné těsto barvy, jako by se snažil zmateriálnit vnitřní energii vytušenou v předmětech a jejich vztazích a vytvořit svébytnou skladbu, v níž se prolínají rytmy výrobku vytvořeného lidskou rukou s dráhami nebeských těles. A tak Procházka směřuje 'Kávovou konvici’ (…) k vizi uvolněných sil a rytmických principů; (…) nelze tu nepřipomenout (…) Delaunaye a Kupku.“ (In: Osma a Skupina výtvarných umělců, 1907–1917, Odeon, Praha, 1988, s. 384–385)

PROVENIENCE:

Ze sbírky prof. MUDr. Otakara Teyschla, DrSc. (1891–1968), přednosty Dětské kliniky Masarykovy univerzity v Brně, průkopníka československé pediatrie a přední osobnosti brněnského meziválečného sběratelství. Intenzivní vztah k umění se mu stal protiváhou jeho náročné lékařské profese. „Když vidím člověka v jeho těžké nemoci, pak nalézám v umění jeho nejvyšší tvůrčí vzepětí,“ říkával. Dr. Teyschl se soustředil na moderní umění ve většině žánrů, tedy nejen na obrazy, ale i kresby a grafiky. Ve své sbírce měl díla autorů Osmy a Tvrdošíjných, ale také členů SVU Mánes, Umělecké Besedy, i tehdy začínajících brněnských autorů - Václava Zykmunda, Bohdana Laciny či Bohumíra Matala. Nejužší vztah měl však k osobě a dílu Antonína Procházky, jehož práce tvořily bezmála polovinu jeho umělecké sbírky. Procházkova tvorba plně souzněla s lékařovými vyhraněnými názory na funkci umění, s jeho vkusem a životními postoji.

VYSTAVENO:

Výstava národního umělce Antonína Procházky, Linky Procházkové, nositelky Řádu práce, Dům umění města Brna, 

Slovanský ostrov, Praha, 1958, č. kat. 41 (vřazeno do r. 1913)

Antonín Procházka, Obrazy z let 1910–1925, Dům umění města Brna, 1967, č. k. 29

REPRODUKOVÁNO:

(monografie) Antonín Procházka 1882–1945, Muzeum města Brna, Moravská galerie v Brně, Obecní dům, Praha, 2002, s. 93 a s. 313 (č. kat. – soupisu O 134)

Miroslav Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců, 1907–1917, Odeon, Praha, 1988, s. 385, obr. 412

Karel Lamač – Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917, Praha 1988, str. 409


Obraz Antonína Procházky slovy historičky umění PhDr. Rei Michalové, Ph.D.

Share: