Jaroslav Róna

Své vzdělání ukončil Róna absolutoriem pražské VŠUP (1978-1984) ve sklářském ateliéru profesora Stanislava Libenského. Tři roky na to spoluzaložil a stal se samotným autorem jména umělecké skupiny Tvrdohlaví (1987-2001), mezi jejíž členy patřili jeho spolužáci a vrstevníci: Jiří David, Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Petr Nikl, František Skála, Čestmír Suška a Václav Marhoul.

Jedním z klíčových motivů Rónovy tvorby – je tíha lidského bytí, jeho nahodilost, krutost, absurdita i konečnost, atmosféra ohrožení člověka a jeho lidství. 

Svými díly Róna často odkazuje na násilnosti a zvěrstva 20. století, nikoli však přímo, ale prostřednictvím podobenství. Sám autor tvrdí, že umělci by měli být schopni vnímat i temný tón světa, jeho krutost a absurditu. Jeho tezí je, že na svět se nelze dívat jen z té příjemné strany, jakoby estetickým kukátkem – umění potřebuje obě polohy. Róna tak ve své tvorbě hledá nový neotřelý úhel pohledu, díky němuž reflektuje minulost, současnost a ukazuje i na budoucnost. 

Jak sám autor uvedl, v tvorbě jej silně ovlivnili: Picasso, Gauguin, Moore, Giacometti, Kubin, Kafka, Hemingway, Vian a skupina Monty Python. Dále pak Zrzavý, Guttfreund, Vančura a divadlo Sklep. 

V médiu plastiky ve veřejném prostoru se Róna významně zapsal jako autor například: monumentální, osm metrů vysoké, bronzové sochy s názvem „Odvaha“ (2015) na počest markraběte Jošta Lucemburského na Moravské náměstí v Brně; dále žulovou sochou vážící osmnáct tun „Vítězství robotů (Victoria robotorum)“(2020), pro Český pavilon EXPO v Dubaji.

Nicméně snad nejslavnějším Rónovým sochařským počinem, je 

„Pomník Franze Kafky“ v Praze na rozhraní Starého Města a Josefova mezi presbytářem Kostela svatého Ducha a Španělskou synagogou. 

Svou rozsáhlou tvorbou se Jaroslav Róna nepochybně stal nepřehlédnutelným a možno říct, že i trvalý úkaz české umělecké scény.