Ceny umění
Sdílet:

Zorka Ságlová

1942–2003

Získejte upozornění na nově dražená díla

Osobitá výtvarnice 20. století – Zorka Ságlová. Malířka informálního založení s následnou konstruktivistickou orientací, virtuoska geometrických vzorů a atlasové vazby a v neposlední řadě i land-artová akční umělkyně.

Mezi stěžejními umělkyněmi generace nastupujíc na výtvarnou scénu po druhé světové válce, které zásadně přispěly ke korekci a novému formulování modernistické tradice umění, byly Eva Kmentová, Olga Karlíková, Běla Kolářová, sestry Válovy, Eva Švankmajerová, Adriena Šimotová a Eva Janošková. O generaci mladší Zorka Ságlová vyčnívala svou radikalitou, kterou vtrhla na pole umění. I když otázku ženské tvorby ve svém díle nereflektovala, svým přínosem zasáhla do tradičního maskulinního prostředí vizuálního umění. Její konceptuální tvorba je uchopena zcela svébytným způsobem s poetickými kořeny v přírodních cyklech, k níž měla jako dítě Vysočiny od počátku blízko.

V první polovině 60. let, kdy studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v textilním ateliéru, se Ságlová orientovala na konstruktivní geometrickou malbu, seriální obrazy struktur z drobných geometrických elementů. Ve své rané volné tvorbě zpracovávala na obrazech a objektech strukturální princip atlasové vazby. Bodová struktura seriálních obrazů z poloviny 60. let, používala i později v letech 80. se zaječími motivy, tato struktura přímo vychází ze způsobu kreslení textilní matrice. 

V roce 1969 proběhla ve Špálově galerii autorčina klíčová výstava s názvem Seno-sláma, odsouzená médii i většinou výtvarné obce pro svou „zvrhlost“. Pro tuto akci a pro uměleckou aktivitu bratra Martina Jirouse nesměla po dlouhá léta Ságlová vystavovat.

V období let 1969-1972 sice realizovala několik akcí v mimo-galerijních prostorech i v otevřené krajině, ovšem jinak jí bylo veřejné působení na dlouho znemožněno.

Toto období „výstavního vyhoštění“ přináší do tvorby Ságlové motiv, který ji až do konce její tvorby neopustí – zajíce.

Autorka se tehdy zabývala parafrázemi a citacemi ikonografie středověkých tapisérií, právě na nich objevila motiv zajíce, který se stal jejím průvodcem a hlavním námětem. Zajíce umělkyně zkoumala coby nositele rozmanitých historických a kulturních kontextů, ale zároveň zpracovávala jeho podobu jako oblíbeného, domácího zvířete. 

Zorka Ságlová se soustředila na konceptuální průzkum symboliky motivu v mýtech a legendách různých kultur. Nalezla ho v symbolech čínské mytologie (stavěné zejména na principech jing a jang), ve tvarových elementech jeho morfologie (uši), vycházející až z jeskynních archeologických kreseb. Co se týče obecné symboliky zajíce, často jejich zobrazení souvisí s fenoménem pronásledovaní, kterému však díky svému důvtipu a rychlosti dokážou uniknout.

Zorka Ságlová si tohoto průvodce vybrala zejména, jak sama řekla: „jako symbol neustálé obnovy života, spjatý se symbolikou lunární a symbolikou matky země, dále jako hrdina civilizátor a jako prostředník mezi člověkem a transcendentnem.“

Nejedná se o plochý a kýčovitý model roztomilosti, ale o promyšlený koncept, který cyklicky ve vlnách prostupuje její tvorbou.

Zajíc, jakožto emblematický motiv spolu se svým kulturním kontextem provází umělkyni od 80. let, kam se datují její rozsáhlé „zaječí“ období s tapisérií jako stěžejním vyjádřením.