Ceny umění
Sdílet:

Michal Gabriel

1960

Získejte upozornění na nově dražená díla

GABRIEL Michal (1960)
„Figura pro mě byla vždy prvotní. Mám pocit, že umělec snad ani nemůže začít jinde než vyrovnáním se s tímto tématem. (…) Mám rád trvalost, ta je pro mě tím nejpodstatnějším rysem sochařství. Socha je správou v čase. Funguje i bez lidí, na rozdíl od slova, které i když je psané, může zmizet. Socha je nejpřímější otisk života a pocitů lidí, přetrvává, je bezprostřední zprávou o okamžiku jisté doby. Je to samozřejmě podmíněno materiálem, dřevěné sochy se většinou nedochovaly. (…).“ M. Gabriel v rozhovoru s M. Dostálem (2009).

Michal Gabriel, držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1994, v současné době vedoucí Ateliéru sochařství na Fakultě umění VUT v Brně.

Na české umělecké scéně se Gabriel začal výrazněji projevovat od poloviny 80. let v rámci kolektivních generačních výstav známých jako Konfrontace. Od Konfrontací a dalších společných akcí vedla přímá cesta k založení skupiny Tvrdohlavých (1987), kam spolu s Gabrielem patřili jeho vrstevníci výtvarníci: Jiří David (1956), Stanislav Diviš (1954), Zdeněk Lhotský (1956), Stefan Milkov (1956), Petr Nikl (1960), Jaroslav Róna (1957), František Skála (1956), Čestmír Suška (1952), Václav Marhoul (1960).  

V Gabrielově rané tvůrčí fázi lze rozpoznat základní linie tvorby, které se v sochařově práci s různou intencí projevují dodnes.

Umění je pro něj především příběhem, a tedy v každém svém díle chce určitý příběh vyprávět. Socha pro něj není pouhou estetickou hříčkou, ani groteskním podobenstvím. Vtip příběhu sochy se organicky prolíná s jejím formálním ztvárněním, jde o komplexně koncipovaný přístup, kdy námět podmiňuje formu a naopak.

Na počátku 90. let – po určitém vyčerpání společenských témat předchozí dekády – vtahuje Gabriel do své sochařské hry přírodu jako element, z něhož civilizace, a tedy i umění nepokrytě čerpá. Nejde mu však o nějaký ekologizující apel, ale o pochopení přírody jako strukturální entity, kterou lze využít v rámci dalších inovací aktuálního sochařství. S tím souvisí i autorovo přemýšlení o kontextu prostoru a světla, do něhož své plastiky umístí. Důležitá je také vlastní interakce a příběhová konfigurace mezi jednotlivými sochami. Umělec tak svým dílem důmyslně zkoumá, jak může socha ovlivňovat prostředí a naopak.   

Důležité je také zmínit, že od začátku své tvorby se Gabriel podrobně zamýšlí nad povrchem a strukturou sochařského díla. Povrch svých soch z přírodní nebo probarvené polyesterové pryskyřice tvořili například skořápkami burských, vlašských a jiných ořechů, rozříznutými peckami broskve, žaludovými čepičkami apod. Strukturu i chromatiku nápaditě promýšlel i u svých soch bronzových a dřevěných. 

Gabriel experimentuje i dnes, a to především na poli 3D technologií – sám říká: „3D technologie pro mě byla nová iniciace. V době, kdy ještě nebyly 3D tiskárny a člověk mohl jen modelovat ve virtuálním prostoru, mě ale tato metoda příliš nezajímala. Skutečně jsem ji objevil až tehdy, když jsem mohl sochu realizovat, a prostřednictvím tiskáren ji materializovat a převést do reálného prostoru.“

3D scannery: „To je skutečně neuvěřitelný nástroj. Jeho prostřednictvím můžu z fyzického světa sbírat nejrůznější tvary – například lidských tváří nebo objektů, které nascanuji a udělám s nimi v programu úpravy, které jsou v reálu velmi obtížné. Mohu je stranově převracet, různě objemově upravovat, v různých osách zvětšovat, zmenšovat a zkracovat, což často používám.“

V každém Gabrielově artefaktu např. z cyklů: (Koně, Lvice (Smečka), Žraloci, Hadicové postavy, Tanečníci, Hráči, Křesla, ad.)  lze najít vrstvení určitých přístupů. Základním smyslem, cílem Gabrielovy práce, je taková sochařská tvorba, která při respektování klasických východisek hledá možnosti, které jsou smysluplné, sdělné a aktuální pro současnou „post sochařskou“ společnost.