Jan Kotík1916–2002

Dění - soubor 9 nástěnných objektů

Jan Kotík, Dění, 1997–1998, nástěnná instalace, akryl, voskový a pryskyřičný lak, dřevo
původní umístění: Všeobecná stavební spořitelna Komerční banky, a.s., Bělehradská 128, Praha 2
reprodukováno: Jan Kotík, Tři přednášky o užitné hodnotě, výrobě a návrhu, Silikátový svaz, Praha 2003, nestr.; 
Iva Mladičová (ed.), Jan Kotík 1916–2002, Národní galerie v Praze 2011, str. 474 (soupis díla, položka č. 2670)

JAN KOTÍK (1916–2002) se zabýval především malbou, vytvářel ale i grafiky, kresby, koláže, prostorové objekty, site specific instalace, invenčně zasáhl do sféry užitého umění, realizoval se i v teoretické oblasti, četně publikoval. Celoživotně byl zaujat problematikou podstaty uměleckého díla a jeho situovanosti ve společnosti. Výchozí pojetí obrazu postupně transformoval, dospěl k malířskému objektu. Vždy měl přehled o nejaktuálnějších uměleckých dobových tendencích, průběžně vedl živý kritický dialog s okolím a s vlastními výsledky. „S plochou malby se přece ještě něco musí dít“, nazval jeden ze svých malířských objektů (1988–1997). Svůj tvůrčí postup označil za „proces simultánních proměn“, kdy tvar a jeho prostorová funkce i malba procházejí neustálou transformací. (Simona Mehnert, Rozhovor s Janem Kotíkem (1989), Ateliér, 1991, č. 1, str. 2) Práce na „obraze“ dle něho nespočívá v „dokončování“, ale v přeměně daností. (Jan Kotík, K mé práci, rukopis, Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR, fond Jan Kotík, AIII/18, f. 19–28)

Jan Kotík do vlastních interpretací tvorby promítal od šedesátých let zájem o strukturalismus směřující k holistickému chápání celku: zatímco systém je nepohyblivý, je „sám za sebe“, struktura „se děje“, a propojil jej s dlouhodobým zaujetím filozofií Tao-te-ťingu. V té nacházel podstatnou tezi o užitečnosti bytí a potřebnosti nebytí, vystihující princip vnitřní dialektiky neukončenosti tvůrčího procesu, podmíněného vzájemným působením jednotlivých prvků. Zdůraznil Tao chápané jako prázdnota vynucující si dění; proto může Tao znamenat cestu, ale i smysluplnost a odpovědnost této cesty. (Jan Kotík, rukopis, Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR, fond Jan Kotík, AIII/28, f. 175–178, AIII/14, f. 102) Kotík je sám autorem převodu Tao-te-ťingu (vydaného v roce 2000), v jeho závěru připomíná, že zatímco evropská filozofie hledá neměnné „ontologické jistoty“, tedy základní nehybné bytí, jeho poučení z Tao-te-ťingu je vědomí dění jako principu světa. Skutečné bytí vnímá jako proces, ne jako ideu, podstatu, substanci.

Již několik děl z prvé poloviny devadesátých let předznamenávalo toto téma „dění“: velkoformátový překližkový objekt Dění věcí (1993) nebo například ilustrace Tao-te-ťingu z roku 1994 – dva lepty, kdy na prvém se k sobě vztahují dva zrcadlově obrácené tvary jako pozitiv a negativ a na druhém členité tvary pronikají svými výběžky do volného prostoru. Jan Kotík přesvědčivě zprostředkovává téma i ve velkoformátových kolážích z druhé poloviny devadesátých let, na nichž fragmenty původních uhlových kreseb na papírovém podkladu vytvářejí nový celek s výrazným pohybovým potenciálem tematizujícím proměnu. Jistým završením výtvarného zpracování tématu, jímž mohl autor mínit i umělecké tvoření samotné, je právě nástěnná instalace DĚNÍ (1997–1998), komponovaná jako dynamické plynutí řady nepravidelných překližkových tvarů pokrytých abstraktní geometrizovanou malbou estetizujícího charakteru. V díle se autor opětovně vrací k cestě jako k dění v čase, k chápání bytí světa jako harmonického dění. Práce byla určena pro Všeobecnou stavební spořitelnu Komerční banky v Bělehradské ulici v Praze a její bezprostřední součástí jsou architektonický model (viz níže) a několik koláží-kreseb (dvě z nich také viz níže).

Další ideovou rovinu tohoto tématu nalezneme v rozhovoru, který s Janem Kotíkem vedl Štěpán Benda v roce 1986: „Já si sice myslím, že svět svým způsobem skutečně chaos je, ale nemyslím si, že jsem tu jako umělec proto, abych reprodukoval chaos. Umění, jako ostatně každá tvůrčí činnost, není činností jednoduše reprodukční. Chaos nelze ani reprodukovat, ani ho nějak uspořádávat. Jde spíše o to, poznat, co je v něm obsaženo. Ve výtvarném umění je ale ještě jeden moment, který je této spíše kontemplativní rovině také protichůdný. Produkt umělcovy práce musí totiž mít svou konzistenci. Musí držet pohromadě, nesmí se rozpadat. […] Základní rozpor výtvarné tvorby spočívá skutečně v tom, že hledáš na jedné straně nějaký řád, či smysl, nějakou konzistenci a jednotu, a že na druhé straně vycházíš z onoho na první pohled chaotického východiska, které nezakryješ ani ve struktuře konečného produktu.“ (Štěpán Benda, „A všichni dělají, jako by mohly existovat uzavřené systémy.“ Rozhovor s malířem Janem Kotíkem, 1986, strojopis, Oddělení dokumentace ÚDU AV ČR, fond Jan Kotík, AIII/43, f. 276–277) S tezí chaosu jako předpokladu udržení jednoty celku se Kotík seznamoval prostřednictvím textů Ilji Prigogina, jenž se v termodynamice zabýval teorií samoregulace systému.

V Tao-te-ťingu Kotíka zaujalo i potvrzení teze o zkušenostech, které jsou potřebnější a produktivnější než sebekrásnější konstrukce pojmů. Moudrost tradice, s níž se hledá celkovost světa, tu stála nad rozumovou spekulací. Jan Kotík po celý umělecký život usiloval o dosažení syntézy a celek jeho díla vytváří živý proměnný proud extenzivního charakteru. Kotíkův zájem o traktát Tao-te-ťing lze vnímat jako snahu kompenzovat tvůrčí metodu toužící po neustálé změně poznáním hodnoty tradice k vědomě naplněné životní cestě. 

Iva Mladičová, 28. 1. 2024