Ceny umění
Sdílet:

František Kupka

1871–1957

Získejte upozornění na nově dražená díla

Jeden z nejvýznamnějších představitelů výtvarného umění 20. století. Klasik mezinárodní avantgardy, pionýrská osobnost nefigurativní malby a geniální světový malíř.

Z maloměstského učně sedlářství, který pro své „umělecké vrcholy“ sběhl z řemesla, se s vlastním úsilím vypracoval do pozice světového tvůrce, který v prvním desetiletí 20. století objevoval nové umělecké horizonty.

Život se s rodákem z Opočna ve východních Čechách nemazlil. Už za studií na Akademii výtvarných umění v Praze a ve Vídni se o sebe Kupka musel sám postarat, a když pak na sklonku 90. let 19. století přesídlil natrvalo do Paříže, jeho světový názor se vyhranil k politickému radikalismu. Svědectvím tohoto horlivého, angažovaného postoje jsou autorská alba „Peníze, Mír a Náboženství“, které již tehdy vzbudily pozornost jak v Paříži, tak v Čechách. Další etapa jeho úspěchů byla spojena s činností ilustrátorskou. Autorův výtvarný doprovod k Písni písní, Erinyím, LysistratěPrométheovi mu kromě respektu odborné veřejnosti a obdivu bibliofilů přinesl také existenční zajištění. To Kupkovi mimo jiné umožnilo plně se věnovat výtvarným výzkumům, jež vyústily po roce 1910 v přesvědčení, že úkolem malířství není popisovat skutečnost, ale novou skutečnost vytvářet. 

Kupkova výtvarná tvorba prošla poměrně složitým procesem vývojové krystalizace. Akademické školení dovedlo jeho talent až k veristicky přesnému způsobu zobrazování skutečnosti, doplněnému později impresionistickým koloritem. 

Rozhodující pro celé jeho dílo, ať už jde o figurativní či nefigurativní období, byl však secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra byla Kupkovi vlastní. I ve svých abstraktních obrazech zůstával typem filozofujícího umělce, zahloubeného v indické filozofii i Platónovi, encyklopedistech i Schopenhauerovi. Své malířské výzkumy usiloval potvrdit analogiemi z jiných oborů: chodil na Sorbonnu na přednášky z fyziologie a biologie, zajímal se o astronomii i astrologii, mechaniku i elektřinu. V jeho plátnech není nic ponecháno náhodě, citový vjem je korigován rozumem, obraz zraje dlouho, prochází etapami složitých metamorfóz ve formě řady přípravných studií. 

Téměř všem Kupkovým plátnům předcházela velká řada kresebných studií, od prvotního náčrtu přes postupné kompoziční tříbení tvůrčí ideje, až k finálnímu pastelu či kvaši. Jak připomíná Ludmila Vachtová: „Kupka - kreslíř nesoutěží s Kupkou – malířem. Obě dvě tyto linie se u něho proplétají a vzájemně dominují.“ 

Zatímco není snadné rozhodnout, kdo v evropském umění vytvořil první nefigurativní obraz, František Kupka byl prvním malířem, který abstraktní malbu oficiálně vystavil. Monumentální, dvoumetrová „Amorfa. Dvoubarevná fuga“autorovo nejslavnější dílo, a menší „Amorfa. Teplá chromatika byly představeny na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži a vzbudily obrovskou pozornost, i když samozřejmě zčásti skandální. Kupka však nebyl typickým představitelem pařížských avantgard. Vedle Vasilije Kandinského byl jediným ze zakladatelské generace abstraktních umělců, který nevyšel z lekce picassovského kubismu, ale z tradice české pozdně obrozenecké a evropské symbolistní kultury. Kromě jeho nezpochybnitelné iniciativy v osvobození uměleckého jazyka k čisté řeči malířských forem, je třeba spatřovat jeho zásadní význam také ve svobodě, s níž se pohyboval ve velmi různorodých polohách abstrakce. 

V době, kdy Mondrian laboruje s možnostmi nezávislého využití kubistické analýzy a v Kandinského abstrakcích zůstávají ještě rozpoznatelné odkazy na předmětná témata, Kupka vytváří ryze abstraktní díla – tak rozličná a přitom tak suverénní – jako zmíněná „Amorfa. Dvoubarevná fuga“ či „Vertikální plány“, dva nejdůležitější celky zahajující linii nefigurativní malby. Právě i v této simultánnosti rozličných cest jako by Kupka předjal skutečnost, že abstraktní umění se nebude vyvíjet postupnými, na sebe navazujícími kroky, jako tomu bylo u napodobivého umění staré doby, ale řadou paralelních či různorodých cest.   

Většinu svého života strávil František Kupka na pařížském předměstí Puteaux, kde také 24. června 1957 zemřel. Je pohřben v Paříži na hřbitově Père-Lachaise.