Ceny umění
Sdílet:

Dalibor Chatrný

1925–2012

Získejte upozornění na nově dražená díla

Všestranný autor Dalibor Chatrný, vycházející z brněnské výtvarné scény, patří k nejvýraznějším a nejproduktivnějším představitelům poválečného abstraktního umění u nás.

Kromě grafické tvorby, ze které vychází a k níž se celý život vztahuje, používá Chatrný širokou škálu dalších způsobů vyjádření, přičemž důsledně ohledává hraniční možnosti média, s nímž v danou chvíli pracuje, a zkoumá všechny jeho aspekty. Kromě klasických výtvarných prostředků se intuitivně přiblížil dobově aktuálním projevům akčního a konceptuálního umění a promýšlel vztah výtvarné tvorby k imanentním přírodním silám a krajině. Dlouhodobě se zabývá souvislostí sémantických obsahů slov a jejich možné vizuální podoby. Kromě výtvarných interpretací fotografií je i autorem několika audiovizuálních realizací.

Jak uvedl Jiří Machalický: „Tvorba Dalibora Chatrného byla neobyčejně otevřená různým podnětům, které dokázal vnímat a využít po svém. Pohybovala se na rozhraní mezi myšlením přírodovědce a intuicí básníka. Velkou část života strávil v inspirativním prostředí Brna, ale měl úzké styky i s Prahou, kde studoval a kde také působil počátkem 90. let jako pedagog na Akademii výtvarných umění. Jeho experimenty souvisely s progresivními proudy v našem i v zahraničním umění. Přiblížil se několika směrům, ale s žádným úplně nesplynul. Na to byl jeho přístup příliš svobodný. Pro jeho práci byly, jak sám říkal, nejdůležitější fáze přemýšlení a objevování. Období, kdy se jeho představy naplňovaly, jsou však samozřejmě také podstatná. Tehdy si totiž své nápady ověřoval a vytvářel různé varianty, než téma postupně vyčerpal. (…)
Na konci 50. a počátku 60. let směřoval od figury k abstrakci. Realitu redukoval na základní tvary, takže vlastně pokračoval v průzkumech generace, která se prosazovala už před druhou světovou válkou. Tehdy došel k projevu příbuznému informelu, od něhož se však lišil východisky, směřováním k řádu. Ke svým zásadním objevům dospíval od první poloviny 60. let. Využil možnosti mřížky, se kterou pracoval s pomocí různých technických postupů. V pravidelné struktuře se přiblížil principům minimalismu, které však nikdy důsledně nedodržoval. Mřížkou propojil prostor před a za obrazem, čímž vlastně navázal na spazionalismus Lucia Fontany. Vytvářel i reliéfy nebo struktury vrstvil. Pracoval s geometrickým členěním plochy a prostoru, ale pak jeho přesnost narušoval náhodnými zásahy. 

Důležitá pro něj byla metoda perforace, kterou vyjadřoval vztahy či procesy probíhajícími v anorganické i organické přírodě, v krajině či vesmíru. Počátkem 70. let byly pro něj zásadní projekty, kterých vytvořil celou řadu a ve kterých řešil vztahy mezi různými způsoby vyjádření, mezi umělcem, diváky a daným prostředím. Zabýval se v nich i souvislostmi mezi prostorem a slovem. Zajímavé jsou návrhy plastik země – vzduch, ve kterých někdy uvažoval o tak výrazných zásazích do krajiny, že jistě nepočítal s jejich uskutečněním. Zvláštní kapitolu tvoří šňůrové projekty, ve kterých provázek propojoval jednotlivé prvky. Pozoruhodné jsou také instalace, kde pracoval se vztahy mezi realitou a stínem. 

Originálním způsobem využíval energii magnetů, která uspořádala železné piliny nebo působila na další prvky, například železné tyčky nebo kroužky připevněné na niti. Těmto instalacím umístěným ve skleněných skříňkách či válcích předcházely už v roce 1963 magnetické kresby, vznikající působením pohybujících se magnetů na železné piliny namočené v barvě a vysypané na plochu papíru. V dalším tvůrčím okruhu se zabýval odrazem či zrcadlením, když například rozmístil zrcadla v krajině, kde odrážela sluneční světlo. Jindy pracoval se zrcadlením v historické architektuře.

Odlišným polem k experimentování se pro něj stala barva, kdy ovšem s působením barevných tónů kombinoval slovní vyjádření. Užíval také redukci fotografií, když vyřízl část snímků a zbylé části spojil. Snímky přetvářel i přesunem stejně velkých vyříznutých kruhů nebo jejich natočením a také malířským gestem a dalšími způsoby. Prostřednictvím větných znamének interpretoval reprodukce antických soch nebo barokních obrazů. 

Před polovinou 80. let se zabýval pálením papíru, stopami ohně a kresbou spáleným papírem a popelem. Aby rozbil a narušil zažité pohyby, začal kreslit a malovat oběma rukama najednou, čímž se pohyb uvolnil a stal se nezávislejším na předešlé zkušenosti. 
V druhé polovině 80. let přišel na metodu barvení a prosakování textilií. Po jejich rozložení se objevily opakované a mírně pozměněné obrazce. Ve stejné době experimentoval s kresbami s překážkami, ve kterých opět využil pozorování přírodních procesů. 

Rozsáhlou kapitolu tvoří pokusy se slovy a texty, v nichž vycházel z různých principů a pravidel. Ve verších například označoval všechny samohlásky stejnou barvou, čímž vznikal určitý rytmus. 

Dalibor Chatrný objevoval nové výrazové možnosti až do své smrti. (…)“ Jiří Machalický 

Internetová aukce