Adolf Born

Po maturitě v roce 1949 se přihlásil ke studiu výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde se tehdy setkal s profesory Cyrilem Boudou, Karlem Lidickým a Martinem Salcmanem. Born zde působil do roku 1950, poté odešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1950-1952) do ateliéru karikatury a novinové kresby profesora Antonína Pelce, tvůrce české předválečné karikatury. V roce 1953 však Antonín Pelc opustil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a odešel na Akademii výtvarných umění. Společně s ním odešlo několik studentů, mezi kterými byl i Adolf Born. Na Akademii uzavřel Born několik plodných přátelství a měl také šanci seznámit se s unikátní sestavou pedagogického sboru, který v té době tvořili umělci jako Max Švabinský, Otakar Nejedlý, Vladimír Sychra, Vincenc Makovský a další. V roce 1955 Born svá studia ukončil. 

Koncem 50. let již uvolněná politická situace dala možnost k rozvoji českého umění a otevřela českým umělcům (včetně Borna) dveře do Evropy. Netrvalo dlouho a mladý talentovaný Adolf Born proslavil své jméno jedinečnými ilustracemi. Již v roce 1956 vyšla jeho první knižní publikace s názvem „Kolty bez pozlátka“ od Jiřího Brdečky. 

V 60. roky znamenaly pro Adolfa Borna úspěšnou seberealizaci na mezinárodní scéně. Účastnil se výstav v mnoha světových metropolích v Německu, Itálii, Kanadě, Indii, Egyptě, USA, Iránu a v dalších. Předmětem těchto přehlídek byl Bornův litografický soubor obrazů a cyklus humoristických kreseb s názvem „Bornografie“ (přelom 50. a 60. – 70. let). Born se v nich zaměřil na pozorování vztahů mužů a žen. Tyto práce zachycovaly často absurdní situace, ve kterých se ocitá ženich charakterizován cylindrem jako lovná zvěř a nevěsta se závojem jako lovec s nejrůznějšími nástroji k lapení kořisti. Jedním z důvodů pro volbu takového tématu byla situace, která přišla po roce 1968, kdy samotná symbolika „lapené kořisti“ byla nejintenzivnější. Ikonicky pokračoval Born i ve své pozdější tvorbě, která zachycovala absurdní atmosféru doby předrevoluční i porevoluční. 

Pro lepší objasnění a pochopení tvorby Adolfa Borna je třeba vědět, že již jako malé dítě si vypěstoval velice silný obdiv k tehdejší Rakousko-Uherské monarchii. V jeho podání se však nejedná jen o chlapecký rozmar, ale spíše o životní styl, který dokládá, pro tu dobu typickým, velikým pěstovaným knírem, sbírkou různorodých pokrývek hlavy od biretů, slamáků, k buřinkám a cylindrům, a také tím, že sám sebe považuje za posledního žijícího monarchistu. V jeho grafikách se také objevují motivy elegantních pánů s klobouky z dob Rakouska-Uherska, noblesní dámy s velkými dekolty, vysoce načesanými vlasy a cigaretovými špičkami. Krom toho zde můžeme najít i bizarní postavičky zvířat, a jelikož je Adolf Born vášnivým cestovatelem, objevují se v jeho dílech i cizokrajné motivy. 

V 70. letech se začal intenzivně věnovat technice litografie, kterou obratně využil ještě v doznívajících tématech původně kreslených, bornografických anekdot. Kresbu na papír však definitivně nezavrhl. Ve stínu litografických děl vznikl další soubor klasických černobílých kreseb tvořených soustavou detailních šrafur, které blíže vystihovaly jednotlivé prvky obrazu. 

Od poloviny 70. let se Bornovým předním tvůrčím zájmem stala již definitivně barevná litografie se všemi jejími výrazovými variacemi, za které autor obdržel mnoho cen a vyznamenání. K tvorbě prvních litografických děl využíval Adolf Born zpočátku zdlouhavou techniku ručního soutisku, kterou později nahradil používáním rychlejšího litografického stroje kontrapres, který mu svou funkčností a účinností vyhovoval daleko více. Tato technika měla nesporný vliv i na řadu dalších vynikajících grafiků, kteří v litografické dílně vytvořili unikátní uměleckou společnost. Kromě někdy komicky vyhlížejících lidských postav se námětem Bornových grafických obrazů stala zvířata. Mezi typické tvory zvířecí říše zahrnul kočky, psy, myši či hady a vedle nich i různé, již zmíněné, exotičtější a záhadnější stvoření, které postavil do situace, kdy mluví, oblékají se do šatů a svým chováním připomínají lidské bytosti. Tuto slabost pro zvířecí svět využil Born nejen ve své nezávislé grafické tvorbě, ale také v ilustracích knižních titulu „Ezopových“ nebo „La Fontainových bajek“.

Vedle tvorby humorné-karikaturní a litografické se Adolf Born uplatnil i jako už zmíněný úspěšný ilustrátor, čímž rozvinul své tvůrčí nadšení do další specifické oblasti. 

Při tvorbě knižních ilustrací byl v 60. letech v Bornově práci citelný rozdíl vycházející z umělcových, výtvarných představ a ze základní povahy textu, který rozlišoval na humorný a klasicky vážný. Jeho první pokusy byly spojeny, pro tu dobu, s méně atraktivními žánry, jako dívčí a dobrodružná literatura, a zahrnovaly široký záběr autorů. 

V 70. letech se tento rozdíl postupně vytrácel, koncepčně se posunul více ke grotesknosti a s přibývajícími zkušenostmi si osvojoval základy práce s textem. Zvláštní kapitolu v Bornově ilustrátorské činnosti tvoří dětská literatura, kterou svými obrázky doplnil o svébytnou příběhovou složku.

Po roce 1973, kdy mu bylo z důvodu cenzury zakázáno kreslit do časopisů a cestovat, začal Adolf Born soustředit svou pozornost k animovanému filmu. V kooperaci s režiséry, spisovateli a animátory vznikala filmová díla už od počátku jeho tvorby. V odvětví animovaného filmu můžeme na jméno Adolf Born narazit v souvislosti s kreslenými příběhy „Macha a Šebestové“ z roku 1976. Dalším kresleným seriálem byly „Příběhy opičky Žofky a jejich přátel“, „Ze života ptáků“, „Člověk neandertálský“ a mnoho dalších. V roce 1981 se podílel na animovaném filmu „Robinson Crusoe, námořník z New Yorku“. Svou činnost ve světě filmu ukončil Born po smrti svého dlouholetého přítele a spolupracovníka Miloše Macourka (1926-2002).

Již během svého života byla práce Adolfa Borna velmi ceněna – v roce 1958 získal I. cenu na prvním festivalu humoru a satiry v Haškově Lipnici, dále Geertsův pohár na mezinárodní výstavě karikatury v Bruselu (1968), I. cena na Mezinárodním festivalu karikatury v Itálii (1970), jmenování „karikaturistou roku“ na Mezinárodní výstavě Člověk a jeho svět v kanadském Montrealu (1974), Cena Svazu tureckých karikaturistů v Istanbulu (1975), Grand Prix na The 14th International Saloon of Cartoons in Montreal (1977) a mnoho dalších.