Obraz „Labyrint II“ je výmluvným a vývojově vzácným dílem Josefa Šímy, jedné z největších postav moderního umění. Autora, který propojil českou a francouzskou avantgardu a jehož tvorba se vyznačuje neobyčejně osobitou poetikou imaginativního charakteru. V jeho díle se setkáváme se světem, který není zcela souměřitelný s naší běžnou zkušeností. Šímova plátna spojují nebe a zemi, hmotu a světlo. Mají napětí mlna a náhlého osvícení bleskem. Poutají myšlenku tvarem.
𝟏𝟏. 𝟔. 𝟐𝟎𝟐𝟑 ० Topičův salon ० 91. AUKCE VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ
„Šímova tvorba nemá žádnou vlastnost, která by odpovídala překotnému rytmu dnešní doby a jejím tisícerým proměnlivým tvářím. Nepoddává se na první pohled, není nápadná, nešokuje, nikoho nepřipomíná, nedožaduje se pozornosti zvláštní technikou nebo novými materiály. Zdá se, že nic nepopírá. Prostě existuje.“
Historik umění František Šmejkal, autor nejvýznamnější monografie o Josefu Šímovi (1988)
Josef Šíma, jeden z významných představitelů evropského moderního umění, malíř, ilustrátor a překladatel, se narodil 19. března 1891 v Jaroměři, v rodině profesora kreslení a známého národopisného pracovníka Josefa Šímy a zemřel 24. července 1971 v Paříži. V roce 1902 nastoupil ke studiu na reálné gymnázium v Hradci Králové a později v Brně. Po maturitní zkoušce v roce 1909 se přihlásil jako student na Vysokou školu Uměleckoprůmyslovou, kde však vydržel pouze krátce. O rok později přestoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Vlaha Bukovace a profesora Jana Preislera. V roce 1913 se zapsal zároveň ke studiu pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Se začátkem první světové války musel Josef Šíma narukovat do armády, kde byl v roce 1916 raněn. Po válce se stal asistentem v oboru stavebního inženýrství na brněnské technice. Rok 1920 můžeme v životě Josefa Šímy považovat za jeden z nejvýznamnějších v jeho dosavadním životě. 29. prosince 1920 odjel do Francie, kde přijal místo ve francouzské firmě zabývající se výrobou kostelních oken na pozici kreslíře.
Spolu s Josefem Šímou odcestoval i český architekt Bedřich Feuerstein (1892 – 1936), který získal stipendium francouzské vlády. V roce 1920 stál rovněž u zrodu výtvarné skupiny Devětsil. V září roku 1921 rozvázal malíř pracovní poměr a odjel do Paříže, kde začal pracovat v ateliéru Louise Denise Germainové, kde se v té době vytvářely knižní vazby a výrobky z kůže. V témže roce se Josef Šíma zúčastnil výstavy skupiny Tvrdošíjných jako host. Kromě prací pro ateliér Louise Denise Germainové, se Josef Šíma živil také jako módní návrhář. V této době vnikaly i jeho první ilustrace, v nichž se soustředil převážně na poetická díla.
Josef Šíma začínal svou malířskou dráhu v prvních poválečných letech obrazy s civilistní tematikou, které byly po jeho odjezdu do Francie vystřídány krátkým obdobím experimentace v oblasti výtvarné formy. V letech 1922–1924 maloval lyrické evokace pařížských ulic, nábřeží a přístavů, v nichž se odrážela atmosféra rodícího se poetismu. Na krátký čas se přiblížil geometrické abstrakci, aby ho posléze zaujal rodící se surrealismus se svými sondami do hlubinných vrstev lidské psychiky. Tehdy začíná hledat malířský ekvivalent pro svůj vlastní vnitřní svět. Do jeho obrazů vstupují prvky svobodné imaginace, archetypální formy krystalu, kosmického vejce, ženského torza. Jeho poetika se plně vyhraňuje v kontaktu s mladými filozofujícími básníky, s nimiž roku 1927 zakládá skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra).
Na počátku druhé světové války přestal Josef Šíma malovat. Válečné události, evokující mu zažité útrapy války první světové, v jeho mysli zpochybnily význam moderního umění i jeho vlastní práce. Od výtvarné tvorby se odloučil na celé desetiletí. Tato tvůrčí cézura byla přerušena jen několika díly a souborem kreseb, který vznikl při jeho cestě na Slovensko roku 1947. Tento cyklus je pozoruhodný tím, že obsahuje i několik krajně zjednodušených, téměř abstraktních kvašů krajiny, předznamenávajících autorovu budoucí tvorbu. K další systematické práci se Josef Šíma vrací teprve na přelomu let 1949–1950).
𝟏𝟏. 𝟔. 𝟐𝟎𝟐𝟑 ० 91. AUKCE VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ
Obraz „Labyrint II“ je jedním ze vzácných děl, které uvádějí nový, obsáhlý úsek autorovy tvorby, zahájený na prahu padesátých let a ukončený až jeho smrtí. V této fázi Šíma cíleně utlumil formální experimenty. Sledoval tím vlastní myšlenkový vývoj, kdy mu byly blízké postoje sledující především vnitřní duchovní růst, nikoli technický a společenský pokrok. Ještě předtím, než se jeho hlavním tématem stane krajina, země a vyjádření její prapodstaty, vtiskne se do jeho imaginace motiv města, který ho fascinoval již v době jeho prvých let v Paříži, nicméně tentokrát uchopený zcela jinak. Šíma se ve svém druhém velkém tvůrčím úseku navracel k sobě samému, ke zdroji, jenž byl jednou prožit a zhotoven, nicméně poskytoval mu nové malířské a výtvarné představy, jdoucí do duchovního rozměru.
Téma labyrintu, ztvárněné na posuzovaném obraze, se stalo symbolem jeho předchozího desetiletého tvůrčího bloudění i nového hledání a navazování přerušené kontinuity. Zachycená bizarní architektonická skrumáž, prolomená četnými okenními a dveřními otvory, vychází z Šímova autentického vizuálního zážitku – evokuje chaotickou spleť strmě stoupajících, zalomených uliček ve staré Nizze. Tamní na sebe doslova „naskládané“ kamenné domy se na tomto plátně proměnily v neprostupnou hradbu zdí, matoucích cest, slepých otvorů a převážně zavřených oken a dveří. Tato snová vidina však není nakonec tak bezvýchodná: tísnivé pocity z uzavřeného prostoru tlumí azurová modř nebe, jež se taktéž velmi sugestivně prodírá z temnot nitra země.
