Olejomalba „Bez názvu (Kompozice)“ je originálním, sběratelsky pozoruhodným, barevně a kompozičně velmi oku lahodivým, plně abstraktním dílem Aloise Bílka, rodáka z malé vísky Skoupé u Petrovic na Příbramsku, který se v kosmopolitní Paříži v letech 1913–1914 stal jedním z prvních bezpečně doložených tvůrců nefigurativního umění.
Toto průkopnictví, které spojuje Aloise Bílka s Františkem Kupkou, Vasilijem Kandinským, Kazimirem Malevičem či Pietem Mondrianem, však zůstávalo světu téměř skryto až do osmdesátých let dvacátého století, kdy při třídění autorovy pozůstalosti došlo k docenění jeho nepředmětných prací, jež začaly být zařazovány do výstavních projektů, zprvu především v zahraničí. Komplexněji byla Bílkova abstraktní tvorba představena v Národní galerii v Praze až v roce 1998. Na novodobou soubornou prezentaci, jež by ukázala také jeho následný vývoj k monumentalizujícímu neoklasicismu a sociálně laděné tvorbě, práce Aloise Bílka stále čeká.
Bílek, stejně jako Kupka, podrobil výtvarné prostředky samostatnému vědeckému zkoumání. Na základě spisů Hermanna Helmholtze a Michela Eugena Chevreula, autora slavného pojednání „O zákonu simultánního kontrastu barev“, studoval teorie barev a jejich psychologické působení. Dle poznámky v autorově deníku tyto teorie spolu s vlastními malířskými výsledky vědeckého bádání, obrazy „barevných škál a harmonií“, mocně zapůsobily na zmíněného Émila Verhaerena, belgického básníka žijícího v Paříži. Víme, že Bílek k němu docházel dvakrát týdně a účastnil se diskuzí o umění s jeho přáteli. Malířovy literární známosti přitom nebyly nijak náhodné, protože právě poezii – a její vyjádření prostřednictvím barev – považoval za základní poslání výtvarné tvorby.
Významným inspiračním zdrojem pro něj byla také hudba. V akvarelech a nečetných olejomalbách mu šlo o vizualizaci zážitku z poslechu skladeb konkrétních interpretů (např. F. Chopin).
Roku 1928 se Alois Bílek vrátil se svou rodinou definitivně do Prahy. Kromě volné tvorby oscilující mezi klasickými tématy ženských aktů v idylickém prostředí a lyrizovanými apoteózami lidské práce se věnoval také výzdobě reprezentativních budov, zejména ve figurálním řešení jejich oken (např. v budově spořitelny v Lounech, Krajského úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici v Praze, Sanatoria ve Vyšných Hágách na Slovensku ad.).
Dílo Aloise Bílka „Bez názvu (Kompozice)“ pochází ze sběratelsky cenné kolekce autorových prací, které zásadním způsobem obohacují naše poznání malířovy nepočetné nepředmětné tvorby let 1913–1914, jež v celoevropském kontextu patří k nejradikálnějším řešením abstrakce v její rané fázi.
Vzácnost posuzovaného díla je o to větší, že se jedná o olej na plátně. Autorovy abstraktní kompozice jsou totiž z velké většiny práce na papíře a jen malý počet vznikl skutečně malířskou technikou. Oproti lazurním, plošně řešeným akvarelům se tato olejomalba vyznačuje doslova „staccatem“ pastózního, děleného rukopisu, nechávajícím přímo pocítit vibraci zjitřených smyslů. Lze se domnívat, že Bílkovou ambicí tu byla vizualizace hudby, zachycení gradací ve vlastní skladbě i celkové intenzity prožitku.
Jediná výrazná vertikála umístěná na střed v horní polovině obrazu „kotví“ prostor formovaný sofistikovaným systémem průniků částí kruhových výsečí. Efekt celé kompozice zásadním způsobem spoluutváří barevné řešení, bravurně vyvažující teplé (radostné) a studené (smutné) tóny.
Autor své vědecké poznatky korigoval vlastní intuicí. Jak se sám vyjádřil: „Fyzika barvy pomáhá nám k větší jistotě, ne-li k neomylnosti. Jakmile z fyziky přejdeme k účinku psychologickému, musíme tak činiti pozorně, řekl bych s bázní. Nejsme nikdo neomylným, a proto odvahu při posudku dodá nám, vedle fyzických vlastností barvy, vědomí naší velké lásky a hluboké úcty k ní…“
VÍCE O DÍLE "BEZ NÁZVU / KOMPOZICE" ALOISE BÍLKA V KOMENTOVANÉ PROHLÍDCE SLOVY HISTORIČKY UMĚNÍ PhDr. REI MICHALOVÉ, Ph.D.