CS
Světlý/tmavý režim

Abstraktní obrazy krajin Josefa Šímy.

Josef Šíma je autorem mezinárodního renomé, jehož tvorba se vyznačuje ojedinělou poetikou imaginativního charakteru. Šímův výtvarný talent nepatřil jen malířské složce projevu, ale i kresbě, grafice, knižní ilustraci a posléze i vitráži. Jeho práce v těchto médiích potvrzují jednolitost umělcovy tvorby a společný cíl, kterým bylo básnivé nazírání světa. V 89. aukci umění vám nabídneme tři jeho velmi kvalitní díla do kterých se nemusíte bát uložit své peníze.

Výtvarná tvorba Josefa Šímy zaujímá velice důležité místo v celku evropského umění dvacátého století. Jeho tvůrčí cesta byla vždy hluboce osobitá. Ač se ve své imaginativnosti blížila surrealismu, vycházela z jiných kořenů. Zatímco surrealismus zdůrazňoval individualitu a jedinečnost, Šíma čerpal především z toho, co je společné, z mýtů, symbolů a archetypů. Právě v těchto filozofických základech nalezl myšlenkovou bázi své celoživotní tvorby.

Malíře, kreslíře a ilustrátora Josefa Šímu v životě silně ovlivnily tři jedničky. Ta první je spojena s datem jeho narození, s rokem 1891, druhá pak s rokem 1921, kdy přišel do Paříže a třetí s umělcovým úmrtím v roce 1971. Šíma absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Jana Preislera, od roku 1913 studoval také na Vysokém učení technickém v Brně. První světovou válku prožil na bojištích. V roce 1919 odjel do Francie, na podzim roku 1921 se usadil v Paříži a prožil tam rovných padesát let svého života. Stává se členem Devětsilu, který mu i nadále zprostředkovával dění a kontakty v rodné zemi. Je zprvu zaujat Ozenfantovým a Le Corbusierovým purismem, aby se od roku 1927 plně ztotožnil s filozofií skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra), seskupení především mladých francouzských básníků, které spoluzakládal. "Vysoká hra" byla zaměřena filozofičtěji než okruh surrealistů kolem André Bretona. Obzvláště blízkými byli Josefu Šímovi básníci René Daumal a Roger Gilberte-Lecomte. Zvláště druhý jmenovaný duchovně souzněl s Šímovým dílem, když napsal: „Nehledám zásadně v malíři nic jiného než básníka.“ 

Po krátkém období geometrické abstrakce kolem roku 1925 proniká Šíma na počátku druhé poloviny dvacátých let k nejhlubším pramenům své básnické imaginace a jeho malba se ocitá v těsné blízkosti surrealismu, i když s ním nikdy zcela nesplyne. Jeho celoživotním výtvarným tématem se stane vědomí jednoty světa, jež bude v průběhu času vyjadřovat různými způsoby. 

V roce 1932 pomáhá organizovat protosurrealistickou výstavu Poesie 1932 uskutečněnou v Praze. Druhou světovou válku prožije v jižní Francii, kde se zapojuje do odboje. Tehdy se na celé desetiletí umělecky odmlčí a systematicky začíná pracovat od padesátých let. Jeho pozdní díla se dostávají do blízkosti lyrické abstrakce, ale stále se vrací k myšlení "Vysoké hry". Je v nich stále jasně citelné společné přesvědčení členů skupiny, že umělecké dílo má být nástrojem hledání niterného prožitku přírody. Úkolem umělce je pak uvedení se do stavu naprosté čistoty a prázdna, jež je předpokladem absolutní vnímavosti a připravenosti k zachycení „věčných okamžiků“.

Malý klenot maximální duchovní hloubky Josefa Šímy - Krajina.

Dílo „Krajina“ lze souhrnně charakterizovat jako originální, výrazově noblesní a nesmírně harmonickou, rozkošně komorní pozdější práci Josefa ŠímyFrantišek Šmejkal napsal, že Šíma vytvořil své vrcholné práce „v poslední vývojové etapě“. Jsou to práce vyznačující se bravurní výrazovou oproštěností (jež je vlastní i pozdním dílům dalších výtvarných géniů – včetně Tiziana, Tintoretta či Rembrandta), nesmírnou výtvarnou noblesou a především ojedinělou duchovní hloubkou. Tyto kvality ve formátu „malého klenotu“ v sobě přímo ukázkově koncentruje předložený obraz.

Přestože si Šíma vždy uchoval vazbu na smyslovou zkušenost, konkrétní inspirace je tu přetavena, jakoby „přefiltrována mnoha filtry“ do nesmírně delikátní formy interiorizované krajiny, v níž je hmota rozčleněna křehkými linkami do prostupujících se plánů, tu a tam obohacených temně zelenými chomáči vegetace, představujících ideogram země.

V této Šímově vizi jednoty univerza se jako divák ocitáme v neohraničeném abstraktním prostoru jakéhosi předdějinného času. Základní lidské členění prostoru na nahoře a dole, nebe a zemi, tu neplatí, je relativizováno záměrně nedůsledným zrcadlením dvou pregnantně vykreslených krajinných plánů, jež nad sebou, jako jakási dvě abstraktní těla, levitují v neurčitém, matečném prostoru.

"Hněviví ptáci" Josefa Šímy jsou ukázkou ztvárněním řádu z chaosu.

Josef Šíma ve své tvorbě v řadě posloupných fází sledoval fascinující spektákly přírodních zákonitostí a křížení veličin: zrození a bytí, vznik hmoty a její energii, duchovní zázemí jevů, vzájemnou závislost biosféry, klid a pohyb, trvání a proměnu.

Po polovině padesátých let se ve své imaginaci vrátil do nepamětných časů počátků přírody, do soumračných krajin, kam se jen s námahou prodírají ojedinělé paprsky světla. Lze předpokládat, že dílo „Hněviví ptáci (Oiseaux en colère)“, v němž Josef Šíma geniálně ztvárnil zrod řádu z chaosu v onom předdějinném čase, vzniklo mezi lety 1957–1958. Tehdy autor věnoval tomuto tématu minimálně dva oleje (dříve ve sbírkách P. Gouleta, Remeš, Francie a M. Shapiro, USA) a několik prací na papíře (např. ve sbírce Ch. H. Heidsieck, Remeš, Francie).

Originální kresebná technika tohoto díla se vyznačuje chvatně črtanými čarami, jež doslova v tašistickém automatismu zaplňují téměř celou obrazovou plochu, aby jen místy skrze tuto živou clonu, symbolizující hejno letících ptáků, pronikly zásvity magicky zbarveného světla. 

Dle historika umění Václava Nebeského je plná skutečnost světem, který zůstává otevřen. Proto také „na Šímových obrazech není klidu, jako na nich není závěru“„Hněviví ptáci (Oiseaux en colère)“ jsou přesně tím typem díla, v němž autor „uvádí na jeviště“ určitý příběh, aniž by však poskytl divákovi sebemenší vyhlídku na jediné rozřešení – dílo je tu jako událost, iniciující více možných událostí dalších.