Mikroskopické formy Františka Muziky v 92. aukci umění

„Gobelín II (Fuga II)“ definuje lyrická atmosféra, elementární biologická fantastika a fascinující spektrální kolorit. Ztvárněná barevně opalizující fantomatická féerie je až scénicky rozložitou biomorfní strukturou vybujelou v pusté krajině. Jestliže ústřední proplétající se organismus sestává z doslova planoucích barev, abstraktně cítěné, „neposkvrněné“ pozadí je drženo v odstínech apelativní červeně. V díle „Gobelín II (Fuga II)“ ztvárnil František Muzika imaginární objekt neobyčejné výtvarné poetiky, vyznačující cestu k hlubšímu poznání světa, v němž žijeme.

František Muzika byl umělcem mnoha zaměření, kromě malířství se věnoval ilustrátorské práci, typografii a stal se jedním z průkopníků moderní české scénografie. Byl členem avantgardní skupiny Devětsil, Nové skupiny a Spolku výtvarných umělců Mánes. Na Akademii výtvarných umění studoval v letech 1918–1924, nejprve u prof. J. Obrovského, pak u K. Krattnera. Po konfliktu s ním odešel do sochařského ateliéru prof. Jana Štursy, který mu povolil i nadále malovat. Po absolutoriu pobyl rok v Paříži (1924–1925). Roku 1927 navázal spolupráci s nakladatelstvím Aventinum Otakara Štorch–Mariena, psal výtvarné kritiky do Rozprav Aventina a stal se redaktorem časopisu Musaion.

V malířské, kreslířské a grafické práci prošel nejprve obdobím magického realismu a primitivizujícího neoklasicismu, aby v polovině dvacátých let dospěl k lyrickému kubismu. Mezinárodní výstava Poesie 1932, konaná v pražském Mánesu, na níž byl reprezentativně zastoupen, již otevírala cestu k imaginativní malbě a surrealismu. Se surrealistickou poetikou souzněly jeho obrazy s typickým motivickým repertoárem ruin, antropomorfizovaných skal, torz a drapérií od poloviny třicátých let. Etapu angažované, protiválečné tvorby symbolicky uvedla Výstava československé avantgardy v Domě uměleckého průmyslu v Praze, uspořádaná kolektivem divadla D37, jíž se Muzika taktéž účastnil.

První poválečná léta přinesla malíři nové ocenění a rehabilitaci jeho persekvované válečné tvorby. Hned po osvobození byl povolán na místo profesora pro obor knižní a užité grafiky na VŠUP v Praze. Roku 1946 byla v Hořejšově galerii v Praze uspořádána výstava jeho obrazů z let 1940–1945, k níž úvod napsal Karel Teige (je důležité zmínit, že hlavní teoretik české avantgardy věnoval umělci svou pozornost celoživotně). Téhož roku se účastnil výstavy československého umění v Paříži. Roku 1947 byl zastoupen na výstavě moderního československého umění v Anglii. V edici Prameny vychází Muzikova první monografie z pera Jaromíra Pečírky. Bohužel následná politická situace přerušila slibný vývoj. Již na podzim roku 1947 byly Muzikovy obrazy, kterými obeslal členskou výstavu S.V.U. Mánes, porotou zamítnuty pro jejich „formalismus“. Muzikova malířská tvorba se dalších sedmnáct let rozvíjela v ilegalitě. Zatímco za těchto podmínek přestával Muzika v tehdejším obecném povědomí existovat jako malíř a jeho význam byl nuceně omezen na jeho (špičkovou) práci v oblasti knižní grafiky, teorie písma a pedagogiky, jeho malířské dílo narůstalo v mlčenlivém soustředění ateliérové izolace: autor plynule rozvíjel svou vlastní malířskou poetiku, potvrzující jeho niternou orientaci k „básnickému“ obrazu.

Zasloužené tvůrčí rehabilitace se Františku Muzikovi dostalo v šedesátých letech, a to nejen v domácím prostředí – jeho díla se začala stále více objevovat i na zahraničních přehlídkách. Významný byl z tohoto pohledu rok 1964, kdy byl Muzika zastoupen na mezinárodní výstavě avantgardního hnutí Phases v Bruselu a na XXXII. bienále v Benátkách. Na základě úspěchu této prezentace pak následně samostatně vystavoval v Miláně a Benátkách. Obraz „Gobelín II (Fuga II)“ je monumentálním, mimořádně opticky uhrančivým Muzikovým dílem z jeho pozdější tvůrčí fáze první poloviny šedesátých let, kdy autor v „mlčenlivé izolaci“ (F. Šmejkal) mistrně rozvíjel svůj výtvarný výraz ve směru biomorfizace hmoty a současně se přiblížil české variantě strukturální abstrakce.

Společným znakem malířovy tvorby padesátých a šedesátých let byla inspirace organickým světem – jeho mikroskopickými formami a vnitřními vegetativními pochody, které zůstávají pro člověka skryty za vnějším vzhledem skutečnosti. Tento bohatý a proměnlivý vnitřní život přírody představoval pro Muziku výchozí bod, inspirační zdroj jeho lyrické imaginace, která jej básnicky přetransformovala a seskupila do nové fantazijní skladby přístupné našemu emocionálnímu prožívání. Jestliže cykly Mohyl, Citadel a Elsinorů byly v autorově imaginaci spjaty s funerální tematikou jako nekropole dávných kultur nebo iniciační obřadní místo pradávných lunárních kultů, protiváhou jejich strohé vážnosti se stal cyklus obrazů, k nimž patří varianty „Skořápek“ a „Fugy“, z nichž ta největší se dnes nachází v Národní galerii v Praze („Velká fuga III“, 130 × 195,5 cm, 1965).