Čeští umělci sdružení v Devětsilu ji nazývali múzou. Jejímu kouzlu propadli básníci Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert i výtvarný kritik Karel Teige. Paul Éluard jí posílal vášnivé dopisy. Mohla si mezi muži vybírat. Neměla však zájem. Nikdy se k žádnému muži, ani ženě veřejně nepřipoutala láskou. Patřila jen sama sobě.
Chodila kolébavou chůzí, nahrbená, s rukama v kapse, vlasy nedbale stažené dozadu. Nepřizpůsobovala se módním trendům, nebyla ochotná tvořit na zakázku. Malování potřebovala k životu stejně jako dýchání. Náklonnost dávala najevo jen těm, s nimiž byla spřízněna uměleckou volbou.
Svoje soukromí přísně střežila, a tak zůstaly jen dohady a legendy – že ji jako dítě zneužil někdo z rodiny. Že byla lesbička. Že znala Lenina a účastnila se ruské revoluce... Jaká byla doopravdy, se můžeme domýšlet jen z jejích obrazů. Její nedávná, velkolepá výstava proběhla ve Valdštejnské jízdárně v Praze, pod názvem: „Toyen, snící rebelka“.
Narodila se 21. září 1902 v Praze v rodině poštovního pomocníka Václava Čermína. Po mamince dostala jméno Marie. Maruška, Marjánka, Manka. Z domova odešla v šestnácti letech. Nikdy se nevrátila, raději dřela v továrně na mýdlo. Bydlela u starší sestry Zdeňky, ve služebním bytě na smíchovském nádraží, který směl jako přednosta užívat její švagr. Později však prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla.
Mladý Jaroslav Seifert ji potkával na Žižkově, když se vraceli dělníci z fabrik. Ruce popraskané a popálené od žíravin, hrubé pracovní kalhoty, nevzhledné střevíce, klobouk stažený do čela... „V usměvavém chlapeckém obličeji měla však něco půvabného a něžného,“ vzpomínal na ni po letech ve svých pamětech „Všecky krásy světa“.
Přestože se na něj usmála, plachý básník se ji neodvážil oslovit – až mu ji o pár let později představili přátelé na schůzce uměleckého svazu Devětsil v Národní kavárně. Doba nevzhledných škrpálů byla ta tam. Na pěkných nohou měla hedvábné punčochy a elegantní lodičky, po boku malíře Jindřicha Štyrského, s nímž se seznámila o prázdninách roku 1922 na ostrově Korčula. V té době absolvovala tři roky dekorativní malby na pražské umělecké průmyslovce, studia však nedokončila. Se Štyrským vytvořili nerozlučnou dvojici, kterou rozdělila až smrt. Byli nepřehlédnutelní. Oba chodili v rádiovce, Jindřich v dlouhém, elegantním raglánu, Manka občas v mužském saku. „Byli jsme mladí, líbily se nám krásné, elegantní slečny (…). Toyen neměla ráda svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ popsal Jaroslav Seifert. „Odmítala používat ženskou koncovku, aby tak manifestovala svou lidskou i uměleckou rovnoprávnost,“ uvedl Vítězslav Nezval.
Na přitažlivosti Mance dodávala neskrývaná erotická zvídavost. Jmenovat lze například originální kolorované kresby a ilustrace pro mladé novomanžele v souboru „Jednadvacet“. Kunsthistorik Karel Srp o nich uvedl: „Hlavní hrdinkou (ilustrací) se stala téměř výhradně žena, zatímco muže zastupoval především jeho sexuální orgán, měnící se ve fetiš: lze jej uchovávat v kleci, držet na rukavičce a sledovat, jak ejakuluje, lze na něm tančit i vedle něj ležet. Ženy nad ním mají moc, přivlastňují si jej pohledem i dotekem, mění se jim ve figurku na šachovnici, živou loutku, uchovávanou na hraní, je trofejí jejich vítězství.“
V době, kdy nebylo zdaleka běžné, aby ženy nosily kalhoty, přišla neuchopitelná múza Devětsilu občas do kavárny ve smokingu, s motýlkem u krku. Seifert však její mužské póze nikdy neuvěřil. „Myslím, že to byla jen hra a autostylizace, ve které si ráda libovala,“ napsal v pamětech. Přesto zřejmě právě on vymyslel pro malířku bezpohlavní pseudonym, pod nímž se později proslavila. Malířka si ho nechala zapsat do dokladů a používala ho i na úřadech. Její pozdější přátelé ji ani jinak neznali.
Po smrti otce zdědil Štyrský značné jmění. Díky tomu mohli v roce 1925 odjet s Toyen na tři roky do tehdejší mekky umělců, Paříže. Brzy se tam sblížili se surrealisty: André Breton, Benjamin Péret, Paulem Éluard, Max Ernst i Salvador Dalí. Právě v Paříži, vyhlásili Štyrský a Toyen vlastní umělecký směr, artificialismus.
Toyen v té době malovala obrazy plné kubistických zkratek, zdůrazněných pastózními nánosy barev. Po několika letech je nahradily motivy lyrické a znepokojující: prázdné skořápky ženských těl, jejich torza – slovy Bretona – „křečovité krásy“.
Po návratu z Francie otevřeli Toyen a Štyrský v pražském obchodním domě U Nováků módní ateliér. Stříkací pistolí zdobili přes šablony s motivy svých děl látky a pak z nich vyráběli oděvní doplňky: kravaty, šátky, šály. Práce s rozprašovanými barvami však Štyrskému zdravotně nesvědčila, a tak podnikatelská etapa brzy skončila.
V krásných 30. letech zakládají Skupinu surrealistů v ČSR, vystavují, prodávají obrazy, diskutují o politice. Úderem války mají všichni úplně jiné starosti. Přežívali, jak to šlo. Toyen se věnovala hlavně knižním ilustracím. Díky nim dokázala uživit další dva lidi: Štyrského, jenž stále víc pil a bral drogy, takže se jeho chatrné zdraví valem horšilo. A svého nového přítele, básníka Jindřicha Heislera, jenž odmítl nosit židovskou hvězdu, takže se musel skrývat. V žižkovské garsonce, kde Manka bydlela se sestrou, nebylo moc místa, a tak básník přespával ve vaně. Dlouhé měsíce plné strachu se snažili stát neviditelnými. S hrůzou naslouchali těžkým krokům na chodbě. Čekali, kdy gestapo zabuší i na jejich dveře a oni nastoupí do transportu do koncentračního tábora. „Byla statečná a předcházela ji pověst, že jednou roztrhala a snědla nějaký komunistický dokument, když hrozilo nebezpečí, že u ní bude nalezen,“ vzpomínal později Nezval.
Toyen v té době maluje ponuré grafické cykly „Střelnice“ a „Schovej se válko!“. V tom prvním bloumají malé školačky děsivým prostorem plným zničených hraček, přeměněným na vojenskou střelnici. Ve druhém defilují zvířecí kostry opuštěnými, zdevastovanými krajinami. Ponuré kresby prodávala na obálky válečných detektivek.
Na jaře roku 1947 odjíždí Toyen s Jindřichem Heislerem do Paříže. Z tohoto období pocházejí autorčina ikonická díla: snové, technicky dokonalé oleje plné matoucích symbolů a prchavých přeludů.
Po smrti André Bretona, v březnu 1967, se přestěhovala do jeho ateliéru kousek od Pigalle. Tam také dožila. Naposledy vydechla 9. listopadu 1980, krátce po svých 78. narozeninách. Pohřbili ji v kruhu nejbližších přátel na pařížském hřbitově des Batignolles. Na jejím parte bylo napsáno: „Moje bílá stránka zezelenala.“