Petr Dub

Obrazy Petra Duba vznikají na hranici materiálových a ideových podmínek. V prvním plánu nechává autor promlouvat především vlastní matérii, se kterou pracuje. Jeho obrazům a malířským instalacím nechybí schopnost uhranout, jako autor v nich však často zdánlivě ustupuje do pozadí.

Pro jeho tvorbu je charakteristická estetická střídmost. Jeho umělecké záměry jsou většinou zjevné až na základě nejrůznějších chyb a odchylek od běžné malby. Ty ovšem pečlivě plánuje. V Dubově práci se šťastně propojuje vizuální efektnost a pevný konceptuální základ tematizující limity malířského výrazu. 

Podstatným rysem Dubova „malování“ je prvek recyklace: jeho díla vznikají z odřezků a různých odpadů, které jsou vedlejším produktem umělecké činnosti. Jako postprodukční pokus objevit druhý život obrazů můžeme vnímat i díla komponovaná z nenapnutých barevných pláten. Na některých z nich vidíme stopy po upevnění na napínací rámy. Tato jejich podoba však byla jen přechodná, jako kdyby nám chtěl autor doložit, že není podstatné, jak malba materiálově vznikla, ale jak s ní umělec později naložil. Jindy nese dílo nepřenositelné stopy vzniku přímo na místě vystavení a Dub tak okamžitě relativizuje své předchozí směřování. 

Střídmost a zkoumání esence uměleckých výrazových prostředků Petra Duba zdánlivě přibližuje k tvůrcům vrcholného modernismu či minimalismu. Od minimalismu se však Dub distancuje již způsobem prezentace. Své obrazy někdy fotografuje v provozu ateliéru, jejich formální čistotu s oblibou kontaminuje náhodnými předměty a nepořádkem pracovního místa, v němž je hranice mezi uměním a neuměním často nepostřehnutelná. Nesměřuje k nedosažitelnému ideálu tvarové dokonalosti. Výrazové nemonumentální, zdánlivě ad hoc vytvořené konstrukce nesou čitelnou pečeť rukodělného zpracování. Řemeslná dovednost spojená s jeho díly přitom nespočívá v imitaci okolního světa pomocí barev, ale v komplikovaném napínání plátna na nepravidelnou podložku či přímo na stěnu. 

Petr Dub také nenechává svá díla bez obsahu. Zvláště jeho instalace opouštějí modernistickou linii a nechávají se inspirovat vizuální kulturou dneška. Spíše než s minimalismem souvisí jeho práce se současnými pokusy nově uchopit metodu koláže. Jeho díla jsou mnohdy prostorovými i významovými asamblážemi, ve kterých se hravě mísí nejen tvar a barva, ale i reference k populární kultuře, odkazy k duchovním hodnotám, nebo již ke zmiňované tradici vrcholného modernismu. Pomocí juxtapozice různých materiálů a zdánlivě nesouvisejících významů Dub remixuje svět kolem sebe a podává tak svědectví o jeho komplexnosti. 

(inspirováno textem Tomáše Pospiszyla)